Na přivitanou Thomasu Mannovi

Jak dítě, držící už víčka stěží,

zatím co v klidu postýlky už leží

a prosí: „Zůstaň! Něco pověz mi!"

(tak zdrží se vpád noci plné tmy)

a zatím co už bázní sotva dýše,

snad ani neví, co si přeje spíše,

zda pohádku, či tebe, hovor tvůj -

tak prosíme tě: „Poseď! Vypravuj!

O tom, co vždy - ač nezapomínáme,

o tom, žes s námi, že tě tady máme

a jsme tu s tebou, s tebou všichni my,

se starostmi, člověka hodnými.

Ty víš, že nelhat básnickou je ctností:

mluv pravdu, nejen pravdu skutečnosti,

vnes záři, jíž se v mozku rozbřeskne,

vždyť jeden bez druhého ve tmách jsme!

Jako Hans Castorp skrz pí Chauchat vidí,

hleďme dnes večer skrze sebe - lidi!

Calouny slov tvých chrání před hlukem,

mluv o kráse, mluv o tom, co je zlem,

povznes nás k touze, když jsme smutkem rvánil

Právě nám umřel chudák Kosztolányi

a mnoha zrůdných států hrůza, děs

jak rakovina žerou lidstvo dnes,

a co dál? lekáme se v nepokoji,

zda nové vlčí ideje se rojí,

zda vře už jed, jenž má nás nakazit -

jak dlouho místo k čtení budeš mít?...

Však, pokud mluvíš, v ničem necouvejme,

my, muži, dále muži zůstávejme

a žena ženou - milou, bez želez,

a všichni lidmi - ubývá jich dnes...

Usedni. Začni vyprávět nám dlouze!

Budeme naslouchat a někdo pouze

na tebe vzhlédne, rád, že popatří

a vprostřed bílých Evropana zří."