Blažená smutná píseň

Mám chleba dost i vína vskutku,

mám ženu, ba i děti mám s ní,

proč tedy oddávat se smutku?

Když ústa to své vždycky vlastní.

Mám zahradu, v ní větve stromů,

šumící ve větru i vánku.

A ve spižírně mého domu

je spousta ořechů a máku.

Mám kvalitní a teplou deku,

telefon, skladné zavazadlo,

mám příznivce, je plný vděku,

nemusím k přízni na klekadlo.

I mlha propadla se někam

z obrazu slz, jímž byl jsem sveden,

před někým někdy ještě smekám,

mnohdy jsem pozdravován předem.

Mám elektřinu, žárovky mám,

na stříbře tabatěrky ruku,

své pero slastně používám

a v ústech pukám starou lulku.

Koupel mám do dne, do svěžesti,

vlažný čaj na churavé nervy,

vláčím se smutnou Budapeští,

která spíš o mně ví, než neví.

Smutek, jejž zpívat se mi nechce,

z tolika očí slzou skane,

mě za mladého svého pěvce

přijímá Maďarsko mé staré.

Jen občas bodá v noci chladné

ta trýzeň, vplouvám do extáze,

v hlubinách poklad hledám na dně,

stařičký poklad na podlaze

v blouznění, z nějž se budím k sobě

ze sna, co víc už nepozve dál,

tu hledají mé ruce obě,

ach, co jsem vlastně tenkrát hledal?

Poklad, jejž snil jsem, nevykvete,

ač pro ten poklad vyhořel jsem.

Jsem doma tady v tomto světě

a v žádném nebi doma nejsem.