Mám chleba dost i vína vskutku,
Ho già pane, ho vino pure,
mám ženu, ba i děti mám s ní,
ho prole e anche coniuge.
proč tedy oddávat se smutku?
Perché affliggere mio cuore?
Když ústa to své vždycky vlastní.
Ho sempre qualcosa da sfamarmi.
Mám zahradu, v ní větve stromů,
Ho giardino, addosso alberi piegati
šumící ve větru i vánku.
si chinano frusciando sulla mia via
A ve spižírně mého domu
e dentro la dispensa s’avanza negli anni
je spousta ořechů a máku.
che è piena di noci, avellane, papaveri.
Mám kvalitní a teplou deku,
Ho anche una semplice, buona coltre,
telefon, skladné zavazadlo,
un telefono, un bagaglio per viaggiare.
mám příznivce, je plný vděku,
Ho anche un benefattore di buon cuore
nemusím k přízni na klekadlo.
e non devo supplicare alcun favore.
I mlha propadla se někam
Non c’è più l’ombra opaca di altri istanti,
z obrazu slz, jímž byl jsem sveden,
né l’uomo ebbro di nebbia e di pianti,
před někým někdy ještě smekám,
se io rivolgo il saluto persino raramente
mnohdy jsem pozdravován předem.
molte volte nel saluto mi precede già la gente.
Mám elektřinu, žárovky mám,
Ho la luce elettrica che lumeggia rovente,
na stříbře tabatěrky ruku,
ho un portatabacco di puro argento,
své pero slastně používám
i miei penna e lapis solcano con scatto contento,
a v ústech pukám starou lulku.
la vecchia pipa tra le mie labbra spande fumo.
Koupel mám do dne, do svěžesti,
C’è un bagno per refrigerare mio corpo,
vlažný čaj na churavé nervy,
e quando passo a Budapest resa triste
vláčím se smutnou Budapeští,
del tutto ignoto non mi guarda la gente.
která spíš o mně ví, než neví.
È la tristezza quello che canto
Smutek, jejž zpívat se mi nechce,
che con lacrime avvolge non solo un volto
z tolika očí slzou skane,
e la vecchia Ungheria mi riconosce
mě za mladého svého pěvce
come un suo giovine figlio cantatore.
přijímá Maďarsko mé staré.
Ma qualche volta mi fermo la notte
Jen občas bodá v noci chladné
tormentando, declinando verso la morte,
ta trýzeň, vplouvám do extáze,
così scavo il tesoro nel fondo,
v hlubinách poklad hledám na dně,
il tesoro, quel vecchio, sul pavimento
stařičký poklad na podlaze
come un malato febbricitante che torna a sé
v blouznění, z nějž se budím k sobě
sbrogliandosi dal suo sogno, turbato,
ze sna, co víc už nepozve dál,
la mia mano cerca frugando:
tu hledají mé ruce obě,
ahimè, già, una volta che cosa ho agognato?
ach, co jsem vlastně tenkrát hledal?
Perché non c’è il tesoro che ho anelato,
Poklad, jejž snil jsem, nevykvete,
il tesoro per cui fino alle ceneri mi son bruciato.
ač pro ten poklad vyhořel jsem.
Sono a casa qui, in questo mondo terrestre
Jsem doma tady v tomto světě
e non sono già a casa nella volta celeste.
a v žádném nebi doma nejsem.