Vše za nic

Chápu, že se ti skutečnost

jeví tak strašnou.

Miluješ-li mě, nechť je tvůj život

zcela, či téměř sebevraždou.

Nic nedbám, co tomu v naše dny

řeknou lidé a zákony:

svým pánem je uvnitř, kdo tam venku

poznal, jak chutná jho…

Neumím radovat se jinak

než podle zákona vlastního.

Ty nejsi moje, dokud jsi svá –

v tom láska sotva záleží.

Miluješ-li mě jako svého

jen výměnou, budeš mi přítěží.

Ať jakkoli svatý, kompromis lásky

je kompromis; já chci už jiné svazky:

vše za nic! – A jiný už nebudu…

Vždyť všechno ostatní je souboj

dvou sobectví. Já chci víc: abys byla

součástkou mého osudu.

Bojím se všech, jsem nemocný,

dlouhá cesta mě unavila.

Možná že po tobě i toužím,

leč kdeže je má dávná víra…

Máš-li strach z hrozných podezření

utiš je – jiné rady není:

ukaž, že z oběti, z ponížení

se raduješ upřímně

a že se světu protivíš

jen kvůli mně.

Dokud chceš jedinou minutu

mít pro sebe jen,

dokud sama na sebe myslíš

a lámeš hůl nad svým životem,

dokud nejsi tak bez vůle

jak věci, mrtvé a strnulé,

do té doby nebudeš lepší,

nebudeš víc než ostatní,

jako bys byla pro mne cizí,

jak den a noc jsme – já a ty.

Člověk, kterého chrání zákon,

může být dobrý snad,

ty však buď mimo zákon, jak zvíře,

abych tě mohl milovat.

Jak lampa buď: když chci, zhasnu ji.

Nežij, když si to nepřeji,

nic neříkej, neplač a neviz ten žalář,

jejž nevyvrátí žádná síla.

A já pak v sobě učiním,

abys mi tyranství mé odpustila.