Ladislav V.

V noc hustou, bezlunnou

řve jižní vítr tmou,

na hradě Budíně

na věži skřípe v tmě

větrná korouhev.

„Kdo zde? Co chce? Ach – sen…“

„Ať klidně dál spí jen

můj pán, král Ladislav:

to liják, neustav,

zde buší do oken.“

Blesk šlehne do temnot,

dští mračna proudy vod;

hučící povodní

měděný okap zní

na věžích budínských.

„Proč dav se hlučet jal?

Chce, abych přísahal?“

„Můj králi, lid tvých dob

je tichý jako hrob,

to nebesa jen hřmí.“

Zařinčí ocel pout,

vězni je mrští v kout:

a po budínských zdech –

jak mračno po cárech –

se dolů spouštějí.

„Ha! řetězy rvou své

dva Hunyadiové…!“

„Můj pane, klid ! Jak víš,

Ladislav mrtev již

a děcko – v žaláři.“

Hluboko dole hrad

zří jezdce tmou se hnát;

úzkosti zbledlé rty,

kradou své životy –

Kanizsa, Rozgonyi.

„Hned zdvojnásobte stráž,

zvlášť, kde je Matyáš!“

„Ten zůstal v moci tvé,

však druzí vězňové,

můj pane, jsou ti tam!“

Mrak zemdlel vyždímán,

ztich vítr vyčerpán,

tisíc hvězd v modrých tmách

se houpe na vlnách

šumného Dunaje.

„Pryč! Do Čech! V bezpečí,

dokud čas postačí!“

„Proč bát se? Neklesej!

Všech živlů ustal rej

od země k nebesům.“

Spáč spí a tone v snách –

psanec se skrývá v tmách:

jen zaharaší list,

před drábem není jist

Kanizsa, Rozgonyi.

„Daleko do hranic?

Smrt hrozí víc a víc!“

„K hranicím blízko je.

Strach neměj, s námi je

to dítě – vězeň tvůj.“

Spáč oči promne si –

psance strach vyděsí…

V bezvětří – dál šum zněl,

v bezmračnu – zaduněl

hrom z mračen vzdálených.

„Oh, věrný Čechu, pít,

ret chci si ochladit!“

„Zde kalich, králi, máš,

pij, Ladislave náš,

uhasí žár… jak smrt.“

Stůj, pomsto: česká zem

má vězně zajatcem

a krále v lůně svém,

však král je navždy něm

a vězeň - spatří vlast!