V noc hustou, bezlunnou
Sűrű setét az éj,
řve jižní vítr tmou,
Dühöng a déli szél,
na hradě Budíně
Jó Budavár magas
na věži skřípe v tmě
Tornyán az érckakas
větrná korouhev.
Csikorog élesen.
„Kdo zde? Co chce? Ach – sen…“
„Ki az? mi az? vagy úgy -”
„Ať klidně dál spí jen
„Fordulj be és alugy
můj pán, král Ladislav:
Uram László király:
to liják, neustav,
A zápor majd eláll,
zde buší do oken.“
Az veri ablakod.”
Blesk šlehne do temnot,
A felhő megszakad,
dští mračna proudy vod;
Nyilása tűz, patak;
hučící povodní
Zúgó sebes özönt
měděný okap zní
A rézcsatorna önt
na věžích budínských.
Budának tornyiról.
„Proč dav se hlučet jal?
„Miért zúg a tömeg?
Chce, abych přísahal?“
Kivánja eskümet?”
„Můj králi, lid tvých dob
„A nép, uram király,
je tichý jako hrob,
Csendes, mint a halál,
to nebesa jen hřmí.“
Csupán a menny dörög.”
Zařinčí ocel pout,
Megcsörren a bilincs,
vězni je mrští v kout:
Lehull, gazdája nincs:
a po budínských zdech –
Buda falán a rab
jak mračno po cárech –
- Egy-egy felhődarab -
se dolů spouštějí.
Ereszkedik alá.
„Ha! řetězy rvou své
„Hah! láncát tépi a
dva Hunyadiové…!“
Hunyadi két fia -”
„Můj pane, klid ! Jak víš,
„Uram, uram, ne félj!
Ladislav mrtev již
László, tudod, nem él
a děcko – v žaláři.“
S a gyermek, az fogoly.”
Hluboko dole hrad
Mélyen a vár alatt
zří jezdce tmou se hnát;
Vonúl egy kis csapat;
úzkosti zbledlé rty,
Olyan rettegve lép,
kradou své životy –
Most lopja életét...
Kanizsa, Rozgonyi.
Kanizsa, Rozgonyi.
„Hned zdvojnásobte stráž,
„Kettőzni kell az őrt,
zvlášť, kde je Matyáš!“
Kivált Mátyás előtt!”
„Ten zůstal v moci tvé,
„Mátyás, az itt maradt,
však druzí vězňové,
Hanem a többi rab –
můj pane, jsou ti tam!“
Nincsen, uram, sehol.”
Mrak zemdlel vyždímán,
A felhő kimerült,
ztich vítr vyčerpán,
A szélvihar elült,
tisíc hvězd v modrých tmách
Lágyan zsongó habok
se houpe na vlnách
Ezer kis csillagot
šumného Dunaje.
Rengetnek a Dunán.
„Pryč! Do Čech! V bezpečí,
„El! míg lehet s szabad!
dokud čas postačí!“
Cseh-földön biztosabb.”
„Proč bát se? Neklesej!
„Miért e félelem?
Všech živlů ustal rej
Hallgat minden elem
od země k nebesům.“
Ég s föld határa közt.”
Spáč spí a tone v snách –
Az alvó aluszik,
psanec se skrývá v tmách:
A bujdosó buvik;
jen zaharaší list,
Ha zörren egy levél,
před drábem není jist
Poroszlót jőni vél
Kanizsa, Rozgonyi.
Kanizsa, Rozgonyi.
„Daleko do hranic?
„Messze még a határ?
Smrt hrozí víc a víc!“
Minden perc egy halál!”
„K hranicím blízko je.
„Legitten átkelünk,
Strach neměj, s námi je
Ne félj uram: velünk
to dítě – vězeň tvůj.“
A gyermek, a fogoly.”
Spáč oči promne si –
Az alvó felvirad,
psance strach vyděsí…
A bujdosó riad;
V bezvětří – dál šum zněl,
Szellő sincsen, de zúg,
v bezmračnu – zaduněl
Felhő sincsen, de búg
hrom z mračen vzdálených.
S villámlik messziről.
„Oh, věrný Čechu, pít,
„Oh adj, oh adj nekem
ret chci si ochladit!“
Hűs cseppet, hű csehem!”
„Zde kalich, králi, máš,
„Itt a kehely, igyál,
pij, Ladislave náš,
Uram, László király,
uhasí žár… jak smrt.“
Enyhít... mikép a sír!”
Stůj, pomsto: česká zem
Állj meg, boszú, megállj:
má vězně zajatcem
Cseh földön űl a rab;
a krále v lůně svém,
Cseh földben a király,
však král je navždy něm
Mindég is ott marad,
a vězeň - spatří vlast!
De visszajő a rab...!