V noc hustou, bezlunnou
Kottpime, must on öö,
řve jižní vítr tmou,
lõunatuul tantsu lööb,
na hradě Budíně
hää Buda lossi pääl
na věži skřípe v tmě
pronkskikas kriuksuhäält
větrná korouhev.
teeb tornis teravalt.
„Kdo zde? Co chce? Ach – sen…“
„Kes on see? Mis ta teeb? —”
„Ať klidně dál spí jen
„Selg keera, maga veel,
můj pán, král Ladislav:
mu László, kuningas:
to liják, neustav,
hoovihm on vaibumas,
zde buší do oken.“
see taobki akent sul.”
Blesk šlehne do temnot,
Pilv katkeb kärinal,
dští mračna proudy vod;
lööb tuld ja vetevall
hučící povodní
ta põuest alla vaob,
měděný okap zní
vaskrenne pidi kaob
na věžích budínských.
see Buda tornidest.
„Proč dav se hlučet jal?
„Miks kihab rahvahulk?
Chce, abych přísahal?“
Kas nõuab vannet mult?”
„Můj králi, lid tvých dob
„Kõik rahvas, kuningas,
je tichý jako hrob,
on vait kui surimask,
to nebesa jen hřmí.“
vaid taevas müristab.”
Zařinčí ocel pout,
Raudahel kõlksub veel,
vězni je mrští v kout:
tal puudub peremees:
a po budínských zdech –
vang müüri mööda taas
jak mračno po cárech –
— üks väike pilveraas —
se dolů spouštějí.
on alla roninud.
„Ha! řetězy rvou své
„Hah! Kette rebivad
dva Hunyadiové…!“
Hunyadi jõmpsikad —”
„Můj pane, klid ! Jak víš,
„Miks kardad, käskija?
Ladislav mrtev již
László ei ela ja
a děcko – v žaláři.“
laps, tead, on vangis veel.”
Hluboko dole hrad
Sügavalt mäe alt
zří jezdce tmou se hnát;
võib tulla väesalk;
úzkosti zbledlé rty,
nii vargsi tõttavad,
kradou své životy –
talt elu võtavad…
Kanizsa, Rozgonyi.
Kanizsa, Rozgonyi.
„Hned zdvojnásobte stráž,
„Veel lisa vahtisid,
zvlášť, kde je Matyáš!“
Mátyásil eriti!”
„Ten zůstal v moci tvé,
„Vaid Mátyás ongi jäänd,
však druzí vězňové,
kuid teisi vange sääl
můj pane, jsou ti tam!“
ei ole kusagil.”
Mrak zemdlel vyždímán,
On pilved taandunud
ztich vítr vyčerpán,
ja vihur taltunud,
tisíc hvězd v modrých tmách
veepinnal väreleb
se houpe na vlnách
musttuhat tähekest,
šumného Dunaje.
siidpehmel Doonau jõel.
„Pryč! Do Čech! V bezpečí,
„Eest ära! Kuni saab!
dokud čas postačí!“
On kindlam Tšehhimaal.”
„Proč bát se? Neklesej!
„Miks hirm on sinu sees?
Všech živlů ustal rej
Vait seisab iga mees
od země k nebesům.“
maa peal ja taeva all.”
Spáč spí a tone v snách –
Tukkujad tukuvad,
psanec se skrývá v tmách:
hulkurid hulguvad;
jen zaharaší list,
ka lehe krõbinat
před drábem není jist
käskjalaks tõlgivad
Kanizsa, Rozgonyi.
Kanizsa, Rozgonyi.
„Daleko do hranic?
„Kas kaugel on veel piir?
Smrt hrozí víc a víc!“
Mul iga hetk on piin!”
„K hranicím blízko je.
„Siit, isand, üle saab,
Strach neměj, s námi je
miks karta: meiega
to dítě – vězeň tvůj.“
on kaasas laps, see vang.”
Spáč oči promne si –
Tukkujad ärkavad
psance strach vyděsí…
ja hulkur võpatab;
V bezvětří – dál šum zněl,
mets mühab tuuleta,
v bezmračnu – zaduněl
kõu kõmab pilveta
hrom z mračen vzdálených.
ja kaugel välku lööb.
„Oh, věrný Čechu, pít,
„Oh anna, anna vett
ret chci si ochladit!“
üks tilk, mu ustav tšehh!”
„Zde kalich, králi, máš,
„Siin on külm karikas,
pij, Ladislave náš,
joo, László, kuningas,
uhasí žár… jak smrt.“
see kosutab… kui haud!”
Stůj, pomsto: česká zem
Löö, neima rusikas:
má vězně zajatcem
on Tšehhi maa peal vang
a krále v lůně svém,
ja sees on kuningas,
však král je navždy něm
tal sinna jääbki sark,
a vězeň - spatří vlast!
kuid koju tuleb vang…!