如同一个已渴求歇息的孩童，

Jak dítě, držící už víčka stěží,

他终于走到了那张安恬的床前，

zatím co v klidu postýlky už leží

却还要央求道："别走，给我讲个故事吧"——

a prosí: „Zůstaň! Něco pověz mi!"

（这样黑夜便不会骤然扑到他身上）

(tak zdrží se vpád noci plné tmy)

他那颗小小的心，还在惊怯地跳动，

a zatím co už bázní sotva dýše,

或许连他自己也不清楚，他更想要的

snad ani neví, co si přeje spíše,

究竟是故事，还是只愿你留在那里：

zda pohádku, či tebe, hovor tvůj -

我们也是这样请求你：坐到我们中间来，讲个故事吧。

tak prosíme tě: „Poseď! Vypravuj!

O tom, co vždy - ač nezapomínáme,

讲讲你一贯所讲的，尽管这些我们从未忘记，

o tom, žes s námi, že tě tady máme

讲讲你就在这里，和我们在一起，

a jsme tu s tebou, s tebou všichni my,

而我们所有人，凡是怀着人应有之忧虑者

se starostmi, člověka hodnými.

也都与你同在——

Ty víš, že nelhat básnickou je ctností:

你深知，诗人从不说谎：

mluv pravdu, nejen pravdu skutečnosti,

对我们讲出真理，而不仅仅是真相，1

vnes záři, jíž se v mozku rozbřeskne,

讲讲那道光，它会将我们的头脑点亮，

vždyť jeden bez druhého ve tmách jsme!

因为倘若没有彼此，我们便只得在黑暗中彷徨。

Jako Hans Castorp skrz pí Chauchat vidí,

hleďme dnes večer skrze sebe - lidi!

如同汉斯·卡斯托普透过萧夏太太的身体，2

Calouny slov tvých chrání před hlukem,

愿我们今夜也能这样洞彻自己。

mluv o kráse, mluv o tom, co je zlem,

你软枕一般的话语，隔绝一切喧嚣：

povznes nás k touze, když jsme smutkem rvánil

讲讲什么是美，什么是纷扰，

Právě nám umřel chudák Kosztolányi

这会将我们的心从哀恸提升到渴望。

a mnoha zrůdných států hrůza, děs

我们刚刚安葬了可怜的科斯托拉尼——3

jak rakovina žerou lidstvo dnes,

正如癌症侵蚀了他的躯体，

a co dál? lekáme se v nepokoji,

数个恶魔般的国家正将人性啃咬！

zda nové vlčí ideje se rojí,

zda vře už jed, jenž má nás nakazit -

我们浑身寒栗，追问道，前方还有什么？

jak dlouho místo k čtení budeš mít?...

那些滋生的、恶狼般的思想会从哪里扑来？

Však, pokud mluvíš, v ničem necouvejme,

将渗入我们之中的毒药，是否已经在熬煮？

my, muži, dále muži zůstávejme

还剩多久，你还有个地方可以放声诵读？……

a žena ženou - milou, bez želez,

请讲吧！你开口的时候，我们万不可松懈。

a všichni lidmi - ubývá jich dnes...

愿男人不失其为男人，

Usedni. Začni vyprávět nám dlouze!

女人不失其为女人——自由的，可爱的——

Budeme naslouchat a někdo pouze

而所有人，都不失其为人，因为这样的人已经越来越少……

na tebe vzhlédne, rád, že popatří

请坐，请开始讲你的故事，

a vprostřed bílých Evropana zří."

我们都静静听着；也会有些人，他们只是为

能望着你而开心，因今天在这里、

在一群白人中间，看见一个真正的欧洲人。4