Keď večer, tá hebko haliaca

Když soumrak náhle mávne nad světem

čierna, zamatová prikrývka,

svou přikrývkou, svým černým sametem

ktorú obrovská dojka prestrie,

a jako chůva, celá úzkostlivá,

obávanú zem pomaly zakryje

postupně pod ni naši zemi skrývá

opatrne tak, že každé steblo trávy

tak hebce, že se stéblo ani dřík

pod jej rúškom vzpriamene stojí

nepohne na jediný okamžik

a lupene kvetov vrásky nedostanú

a nezvrásní se ani plátky květu,

a na dvojitom krídle pestrého motýľa

neposkvrní se duha na křídlech

dúhovitú gliedu nestrácajú

motýlů, již si po svém křehkém letu

a v tôni tohto závoja, ľahkého, hladkého,

hoví v té roušce něžné jako dech,

zamatového rúška tak odpočívajú,

dech beztížnosti, měkký, hebký plyš,

že to rúško za ťarchu ani nepociťujú:

tak vláčný, že ho ani necítíš,

vtedy kdekoľvek po svete túlaj sa,

i kdybys vyhledal v té hodině

bo doma v hnedej, smutnej izbe posaď sa,

svůj smutný pokoj, bloudil v cizině,

bo v kaviarni zízavo striehni,

seděl si v kavárně a hleděl ven

ako v rade zažnú plyn svetla dní;

na slunce pouličních luceren,

bo ustato, so psom, na úbočí

psa po boku, se díval k měsíci,

cez lístie obzeraj si Mesiac lenivý;

ve křoví mhouře unavené oči,

bo na ceste, ktorú prach zahalil,

nebo jel po vyprahlé silnici

ospalo hnať sa môže tvoj kočiš prispatý;

a na kozliku podřimoval kočí,

bo na knísavej dlažbe korábu

prožíval závrať v kupé expresu,

maj závraty, bo na pohovke vlaku;

na lodi kolébavých otřesů,

bo blúdiac po cudzom meste

toulal se městy jen tak nazdařbůh,

zastav sa na rohu lenivo udivene

z nároží obdivoval jejich ruch,

nad dlhým vláknom ulíc vzdialených,

třídy, jež mizí do úběžníků,

nad dvojitou traťou plameňov uličných;

dvojřad lamp na okraji chodníků,

alebo zrovna vo vodnom meste, v Rive

anebo v Rivě, tam, kde vlny drobí

kde matné opálové zrkadlo plameň drobí,

v opále lesků všechny plameny,

do ďalekej minulosti dumaj túžbou po návrate,

proplakal by ses do pradávné doby

ktorej pamiatka ta sladko mučí,

a zavzpomínal sladce zmatený

do éry minulej, ktorá ako kúzelná

tou divotvornou lampou starých časů,

obličaj lámp už žije, ale aj pominula,

v níž je i není bohatství a tíže,

ktorej spomienka, večne vrelá

jež nikdy nezůstane bez ohlasu,

i ťarchavá, ba aj pokladom sa stala:

zavzpomínal a hlavu schýlil níže

ťarchavú hlavu tam od pamäti

k podlaze z mramoru, co zrcadlí

rmútiť môžeš mramorovej zemi:

svět s jeho půvaby i lákadly,

a keď v rozkoši, v samej kráse šliapeš

stín bázně by se vloudil do úžasu.

zbabelo predsa len na to myslieť budeš:

K čemu je hledět na takovou krásu,

čomu slúži tá toľká krása?

pomyslíš si ty, osiřelý tvor,

predsa na to myslieť budeš osirelý:

k čemu je mramor, voda hebce vláčná,

čomu ten večer, koberec okrídlený?

soumraky, stromy, sametová mračna,

čomu ten mramor strakatý, tá voda hodvábna?

plující za obzor, i věnce hor,

prečo lístie a prečo pahorky

brázdy vod neoseté hospodáři,

a more, do ktorého rozsievač nič nezasadí?

příliv i stoka, oceán i kal,

čomu ten jarok, čomu tie odlivy

oblaka, Danaovny s tesknou tváří,

a oblaky, tie chmúrne Danaida-devy

Sisyfův balvan slunce, jež nám září,

a deň, tento sizyfoský kameň žeravý?

hlas vzpomínek, proč, kde se tady vzal?

prečo časy minulé, prečo spomienky?

K čemu jsou lampy, luna, k čemu míra

prečo lampy a prečo luny?

věčného času, který neumírá,

prečo čas nikdy nekončiaci?

anebo pohleď na mez, na úval,

alebo za príklad steblo trávy zober si:

na útlý stonek, za noci i za dne

tráva prečo rastie, keď raz zoschne si?

roste, proč roste, zanedlouho zvadne,

prečo zoschne, keď sa znova obrodí?

ale proč zvadne, poroste-li dál?