Večerní otázka

Když soumrak náhle mávne nad světem

svou přikrývkou, svým černým sametem

a jako chůva, celá úzkostlivá,

postupně pod ni naši zemi skrývá

tak hebce, že se stéblo ani dřík

nepohne na jediný okamžik

a nezvrásní se ani plátky květu,

neposkvrní se duha na křídlech

motýlů, již si po svém křehkém letu

hoví v té roušce něžné jako dech,

dech beztížnosti, měkký, hebký plyš,

tak vláčný, že ho ani necítíš,

i kdybys vyhledal v té hodině

svůj smutný pokoj, bloudil v cizině,

seděl si v kavárně a hleděl ven

na slunce pouličních luceren,

psa po boku, se díval k měsíci,

ve křoví mhouře unavené oči,

nebo jel po vyprahlé silnici

a na kozliku podřimoval kočí,

prožíval závrať v kupé expresu,

na lodi kolébavých otřesů,

toulal se městy jen tak nazdařbůh,

z nároží obdivoval jejich ruch,

třídy, jež mizí do úběžníků,

dvojřad lamp na okraji chodníků,

anebo v Rivě, tam, kde vlny drobí

v opále lesků všechny plameny,

proplakal by ses do pradávné doby

a zavzpomínal sladce zmatený

tou divotvornou lampou starých časů,

v níž je i není bohatství a tíže,

jež nikdy nezůstane bez ohlasu,

zavzpomínal a hlavu schýlil níže

k podlaze z mramoru, co zrcadlí

svět s jeho půvaby i lákadly,

stín bázně by se vloudil do úžasu.

K čemu je hledět na takovou krásu,

pomyslíš si ty, osiřelý tvor,

k čemu je mramor, voda hebce vláčná,

soumraky, stromy, sametová mračna,

plující za obzor, i věnce hor,

brázdy vod neoseté hospodáři,

příliv i stoka, oceán i kal,

oblaka, Danaovny s tesknou tváří,

Sisyfův balvan slunce, jež nám září,

hlas vzpomínek, proč, kde se tady vzal?

K čemu jsou lampy, luna, k čemu míra

věčného času, který neumírá,

anebo pohleď na mez, na úval,

na útlý stonek, za noci i za dne

roste, proč roste, zanedlouho zvadne,

ale proč zvadne, poroste-li dál?