Když soumrak náhle mávne nad světem
Midőn az est, e lágyan takaró
svou přikrývkou, svým černým sametem
fekete, síma bársonytakaró,
a jako chůva, celá úzkostlivá,
melyet terít egy óriási dajka,
postupně pod ni naši zemi skrývá
a féltett földet lassan eltakarja
tak hebce, že se stéblo ani dřík
s oly óvatosan, hogy minden füszál
nepohne na jediný okamžik
lágy leple alatt egyenessen áll
a nezvrásní se ani plátky květu,
és nem kap a virágok szirma ráncot
neposkvrní se duha na křídlech
s a hímes lepke kényes, dupla szárnyán
motýlů, již si po svém křehkém letu
nem sérti a szivárványos zománcot
hoví v té roušce něžné jako dech,
és ugy pihennek e lepelnek árnyán,
dech beztížnosti, měkký, hebký plyš,
e könnyü, síma, bársonyos lepelnek,
tak vláčný, že ho ani necítíš,
hogy nem is érzik e lepelt tehernek:
i kdybys vyhledal v té hodině
olyankor bárhol járj a nagyvilágban
svůj smutný pokoj, bloudil v cizině,
vagy otthon ülhetsz barna, bús szobádban,
seděl si v kavárně a hleděl ven
vagy kávéházban bámészan vigyázd,
na slunce pouličních luceren,
hogy gyujtják sorban a napfényü gázt;
psa po boku, se díval k měsíci,
vagy fáradtan, domb oldalán, ebeddel
ve křoví mhouře unavené oči,
nézzed a lombon át a lusta holdat;
nebo jel po vyprahlé silnici
vagy országuton, melyet por lepett el,
a na kozliku podřimoval kočí,
álmos kocsisod bóbiskolva hajthat;
prožíval závrať v kupé expresu,
vagy a hajónak ingó padlatán
na lodi kolébavých otřesů,
szédülj, vagy a vonatnak pamlagán;
toulal se městy jen tak nazdařbůh,
vagy idegen várost bolygván keresztül
z nároží obdivoval jejich ruch,
állj meg a sarkokon csodálni restül
třídy, jež mizí do úběžníků,
a távol utcák hosszú fonalát,
dvojřad lamp na okraji chodníků,
az utcalángok kettős vonalát;
anebo v Rivě, tam, kde vlny drobí
vagy épp a vízi városban, a Riván,
v opále lesků všechny plameny,
hol lángot apróz matt opáltükör,
proplakal by ses do pradávné doby
merengj a messze multba visszaríván,
a zavzpomínal sladce zmatený
melynek emléke édesen gyötör,
tou divotvornou lampou starých časů,
elmúlt korodba, mely miként a bűvös
v níž je i není bohatství a tíže,
lámpának képe van is már, de nincs is,
jež nikdy nezůstane bez ohlasu,
melynek emléke sohse lehet hűvös,
zavzpomínal a hlavu schýlil níže
melynek emléke teher is, de kincs is:
k podlaze z mramoru, co zrcadlí
ott emlékektől terhes fejedet
svět s jeho půvaby i lákadly,
a márványföldnek elcsüggesztheted:
stín bázně by se vloudil do úžasu.
csupa szépség közt és gyönyörben járván
K čemu je hledět na takovou krásu,
mégis csak arra fogsz gondolni gyáván:
pomyslíš si ty, osiřelý tvor,
ez a sok szépség mind mire való?
k čemu je mramor, voda hebce vláčná,
mégis csak arra fogsz gondolni árván:
soumraky, stromy, sametová mračna,
minek a selymes víz, a tarka márvány?
plující za obzor, i věnce hor,
minek az est, e szárnyas takaró?
brázdy vod neoseté hospodáři,
miért a dombok és miért a lombok
příliv i stoka, oceán i kal,
s a tenger, melybe nem vet magvető?
oblaka, Danaovny s tesknou tváří,
minek az árok, minek az apályok
Sisyfův balvan slunce, jež nám září,
s a felhők, e bús Danaida-lányok
hlas vzpomínek, proč, kde se tady vzal?
s a nap, ez égő szizifuszi kő?
K čemu jsou lampy, luna, k čemu míra
miért az emlékek, miért a multak?
věčného času, který neumírá,
miért a lámpák és miért a holdak?
anebo pohleď na mez, na úval,
miért a végét nem lelő idő?
na útlý stonek, za noci i za dne
vagy vedd példának a piciny füszálat:
roste, proč roste, zanedlouho zvadne,
miért nő a fű, hogyha majd leszárad?
ale proč zvadne, poroste-li dál?
miért szárad le, hogyha újra nő?