Verujem, volim te;

Myslím, že tĕ mám rád;

zatvorenim kapkama plačem jer živiš.

držím za semknutými víčky pláč nad tím, že jsi.

Ali možeš videti, bogovi,

Ale jak vidíš, bohové,

prašina i vreme

prach a čas

ipak tako bremenite humke dižu

postavili mezi mne a tebe

između tebe-mene

tak neschůdné hrby hor,

da koji put me uhvati

že sem tam mĕ jímá

agorafobija ljubavi i

hned závrať z lásky,

uskogrudna zebnja.

hned malovĕrný strach.

U tim trenucima plašim se u krevetu

V takových chvílích schoulen v lůžku zúzkostním,

kao priroda u gluho doba noći,

jako příroda v čase půlnočím,

načujno i bez signala.

beze zvuku či dobrých znamení.

Potom

Ale pak,

opet verujem, pripadamo jedan drugom,

když mám ruku ve tvé a ty v mé,

da sam ruku u tvoju ruku stavio.

znovu vĕřím, že k sobĕ patříme.