Narozeniny Horatia

Nanicovatým, ech, býval učedníkem

a nenáviděno v něm nade všechno to

nejdražší, duch, loupeživý vlk,

sám v čase smýšlení nadiktovaného;

„Jak Zájímavé“, cedili skrz zuby, „nu,

jen trochu nesourodé“; v onom období

vývoje světa bylo lyrické já

ze všeho nejproblémovější, jak,

jakýmže způsobem dospěje k obecnému,

kde jak naskrz záclonou prosvitne přes básně tkáň.

Utkvělá myšlenka, že pěší to osudu vzlet,

že podstatou prozření je právě hru

země kvitovat v hravosti bytí – sedraný

toť už zimník, a koho hřeje, když prim

má nyní jasný rys, užité schrány umu,

v nichž vše má vlastní foch. Jen silná

osobnost ať čeká dobrý ohlas tisku, jen

zastřený zrak valí jak rypadlo kosti,

zatímco čistou stránku načne ohněm každý boj,

prostorem čas se hrne, krví promazán.