Na jednom egyptském náhrobku

Žiji a volám, abys uslyšel – ale jak dlouho mám volat?

A na koho vlastně?

Doví se kdo, že zde žil kdysi člověk?

A pokud nezbloudí můj křik v houšti staletí, nezanikne-li,

bude snad plynout dál,

dál v černém moři času,

tak jako za velké bouře hřebínek vlny?

A na koho vlastně volám,

když druhý to nepochopí,

když nikdo neporozumí,

co říká ten křik ?

Proč tedy neoněmím?

Proč hlásám věčnou bolest?

Já, předek všeho vašeho utrpení,

mám žadonit o almužnu, zlá Budoucnosti:

jen se ty za mnou ohlédni tam odtud z moře času,

přes vlnobití a mlhu

aspoň okamžik pomysli na mě – aspoň co mořský vlk lodník,

jenž klouže po černém víru za velkých bouří

a má vidinu přítele kdesi dole,

kterak pokládá znavenou hlavu na řasy, na mech

a něžně si tiskne k srdci

svůj jediný poklad – věčnou noc…