Ars poetica

Jsem básník - a nač hlavu plésti

má sama poesie mně?

Nemá se přece k nebi vznésti

hvězda na noční hladině.

Čas zvolna vytratí se někam,

pohádky nejsou stravou mou.

Já skutečný svět chtivě srkám

s oblohou navrch zpěněnou.

Krásný to pramen - na koupání!

Klid se strachem se objímá

a v pěnách vzniká štěbetání,

jež lahodnost i moudrost má.

Co je mi po básnících kolem?

Potřísněni po klíční kost

lží obrazů a alkoholem,

nechá předstírají zmámenost.

Vykročím z dnešní krčmy hnusné

k lidskému rozumu, ba dál!

Svobodnou myslí nelžu hnusně,

abych se sluhou, hlupcem zdál!

Jez, pij a spi a miluj zplna!

Vesmírným vzdoruj oblastem!

Aniž snad sykaje a kina

sloužím zlým, podlým mocnostem.

Nesmlouvat! – at jsem štasten zplna!

Jinak mne kdekdo tupit smí,

cejch dá mi mnohá rudá skvrna,

horečkou míza vyschne mi!

Nezavru hrdá ústa za nic,

povedu stížnost k vědění.

Století ke mně zří, mně straníc,

při pluhu rolník o mně sní,

a vytuší mne dělník tělem

v přestávce dvou gest ztrnulých,

u kina na mne podvečerem

čeká hoch v šatech chatrných.

Kde řád mých veršů od sebranky,

sražené v houf, je napadán,

bratrské vyjíždějí tanky,

aby můj rým zněl rozhoupán.

Dospělý - pravím - není člověk!

Ač si to myslí, velikáš.

Nechi tedy jeho rodičové:

duch, láska - nad ním drží stráži