Jsem básník - a nač hlavu plésti

Németh Andornak

má sama poesie mně?

Nemá se přece k nebi vznésti

Költő vagyok - mit érdekelne

hvězda na noční hladině.

engem a költészet maga?

Nem volna szép, ha égre kelne

Čas zvolna vytratí se někam,

az éji folyó csillaga.

pohádky nejsou stravou mou.

Já skutečný svět chtivě srkám

Az idő lassan elszivárog,

s oblohou navrch zpěněnou.

nem lógok a mesék tején,

hörpintek valódi világot,

Krásný to pramen - na koupání!

habzó éggel a tetején.

Klid se strachem se objímá

a v pěnách vzniká štěbetání,

Szép a forrás - fürödni abban!

jež lahodnost i moudrost má.

A nyugalom, a remegés

egymást öleli s kél a habban

Co je mi po básnících kolem?

kecsesen okos csevegés.

Potřísněni po klíční kost

lží obrazů a alkoholem,

Más költők - mi gondom ezekkel?

nechá předstírají zmámenost.

Mocskolván magukat szegyig,

koholt képekkel és szeszekkel

Vykročím z dnešní krčmy hnusné

mímeljen mámort mindegyik.

k lidskému rozumu, ba dál!

Svobodnou myslí nelžu hnusně,

Én túllépek e mai kocsmán,

abych se sluhou, hlupcem zdál!

az értelemig és tovább!

Szabad ésszel nem adom ocsmány

Jez, pij a spi a miluj zplna!

módon a szolga ostobát.

Vesmírným vzdoruj oblastem!

Aniž snad sykaje a kina

Ehess, ihass, ölelhess, alhass!

sloužím zlým, podlým mocnostem.

A mindenséggel mérd magad!

Sziszegve se szolgálok aljas,

Nesmlouvat! – at jsem štasten zplna!

nyomorító hatalmakat.

Jinak mne kdekdo tupit smí,

cejch dá mi mnohá rudá skvrna,

Nincs alku - én hadd legyek boldog!

horečkou míza vyschne mi!

Másként akárki meggyaláz

Nezavru hrdá ústa za nic,

s megjelölnek pirosló foltok,

povedu stížnost k vědění.

elissza nedveim a láz.

Století ke mně zří, mně straníc,

při pluhu rolník o mně sní,

Én nem fogom be pörös számat.

A tudásnak teszek panaszt.

a vytuší mne dělník tělem

Rám tekint, pártfogón, e század:

v přestávce dvou gest ztrnulých,

rám gondol, szántván, a paraszt;

u kina na mne podvečerem

čeká hoch v šatech chatrných.

engem sejdít a munkás teste

két merev mozdulat között;

Kde řád mých veršů od sebranky,

rám vár a mozi előtt este

sražené v houf, je napadán,

suhanc, a rosszul öltözött.

bratrské vyjíždějí tanky,

aby můj rým zněl rozhoupán.

S hol táborokba gyűlt bitangok

verseim rendjét üldözik,

Dospělý - pravím - není člověk!

fölindulnak testvéri tankok

Ač si to myslí, velikáš.

szertedübögni rímeit.

Nechi tedy jeho rodičové:

duch, láska - nad ním drží stráži

Én mondom: Még nem nagy az ember.

De képzeli, hát szertelen.

Kisérje két szülője szemmel:

a szellem és a szerelem!

1937