MY MRTVÍ ŽALUJEM

Ne, na našich hrobech nehnijí kříže

a náhrobky se neklenou,

ne, nejsou tam věnce, ni tepané mříže,

andělé s hlavou skloněnou,

vrby a věnec se zlatým vláknem,

svíčka, jež nikdy nezhasí.

My hnijem v jamách, politi vápnem,

v kostech nám vítr haraší.

Vybledlé lebky beznadějí,

na ostnatých se drátech chvějí

a popel náš jde do všech stran,

v tisících urnách rozmetán.

Tvoříme řetěz kolem světa,

semena větrem rozvátá,

čítáme dny, měsíce, léta,

čekáme, čas nám nechvátá.

A stále více je nás tu dole,

bobtnáme, rostem den co den,

už nadouváme vaše pole,

až jednou pukne vaše zem.

A potom vyjdem, strašný řad,

na lebce lebku, s hnátem hnát

a zařvem ve tvář lidem všem:

My mrtví žalujem!