(BESTIÁLNÍ NĚHA, 1981)

DĚSÍM SE KRŮPĚJÍ, JEŽ ZBYDOU VE SNĚHU

bojím se přemýšlet – krvácet na sníh

zítra až rozmotám při trpkém úsměvu

obvazy s otiskem mých dnešních básní

Zítra, než rozmočím ztvrdlý chléb v kafáči

musím se ujistit o dnešní noci

co bylo, přečtu si ze skvrny na fáči

– z bolesti zůstane jen temný pocit

Tak, jak čtou ze sazby pozpátku sazeči

já denně převracím otisk své rány

básně jsou v podivném, neznámém nářečí

– dá se jim rozumět jen když jsou psány…