METEMPSYCHOSIS

Tak často zdá se mojí duši spící,

že věků proudem, nesen křídlem změny,

jsem vesmírem plul, byl jsem zamyšlený

kdys menhir, vlna, strom, pták zpívající.

A různých těchto tvarů po stupnici

jsem v člověku pak procit, vyplašený

jak z hnízda pták, v svět padla z duše ženy

má duše trpící a milující.

Dřív prostě žil jsem. S bolestí však láska

je znamení, že k stupni poslednímu

jsem došel proměn svých; jsem bližší cíle:

Juž buď se božství odhalí mně maska

a jasně uzřím, co teď tuším v dýmu,

neb zcela zhynu v bezdno zpět se chýle.