Jako ten pohádkový princ,

Dom je skoro na spadnutie,

zakletý v lesním stínu,

šúpe sa už vakovka,

pan Pavel Pató na své vsi

a vietor vždy s kusom šindľa,

žil, mrzut pro tu špínu.

bohviekde sa potĺka;

V ten život mladá manželka

opravme to, bo dnes-zajtra

vnesla by jistĕ krásu…

cez pôjd vstúpi slnko-hosť.

Pan Pavel Pató řekne však:

Odsekne pán Pató na to:

„Eh, na to je dost času!“

„Eh, nehorí, času dosť!“

Spustla záhrada, no krásne

Dům se už drolí ve svých zdech,

oráčina prekvitá,

omítka opadává

slepý mak sa na nej rodí,

a s kouskem střechy pámbuví

celá je ním pokrytá.

kde vítr dávno mává;

Kdeže hlivie toľký bíreš?

sprav ji, vždyť půdou hledí sem

Pluh si nevie povinnosť?

již nebe plnĕ jasu…

Odsekne pán Pató na to:

Pan Pavel Pató řekne však:

„Eh, nehorí, času dosť!“

„Eh, na to je dost času!“

Mentieka a nohavice,

všetko v stave takom zlom,

Zahrada zpustla, zato však

že by boli ledva súce

ornice plna ptáků

na sieť proti komárom;

bohatĕ rodí různý druh

súkno máme, krajčír príde,

barevných vlčích máků.

ušiť, to je maličkosť...

Proč tolik čeleď zahálí?

Odsekne pán Pató na to:

Proč stojí pluhy, k ďasu?

„Eh, nehorí, času dosť!“

Pan Pavel Pató řekne však:

Tak svoj život preživorí;

„Eh, na to je dost času!“

aj keď mnoho-premnoho

zdedil bol po otcoch svojich,

A dolmánek a kalhoty

nemá nikdy ničoho.

už prosvítají v tkáni,

Ale to nie jeho chyba;

že za síť proti komárům

tu je vinou maďarskosť.

by nestačily ani;

Veď je heslom v jeho vlasti:

musí se krejčí zavolat,

„Eh, nehorí, času dosť!“

sukno je tenčí vlasu…

Pan Pavel Pató řekne však:

„Eh, na to je dost času!“

Tak celý život živoří;

ač jeho otec, dĕda

mu zanechali všeho dost,

nikdy nic nemá, bĕda.

To není jeho chybou však,

je Maďar – podle hlasu –

a jeho vlast má za heslo:

„Eh, na to je dost času!“