Dom je skoro na spadnutie,

Jako ten pohádkový princ,

šúpe sa už vakovka,

zakletý v lesním stínu,

a vietor vždy s kusom šindľa,

pan Pavel Pató na své vsi

bohviekde sa potĺka;

žil, mrzut pro tu špínu.

opravme to, bo dnes-zajtra

V ten život mladá manželka

cez pôjd vstúpi slnko-hosť.

vnesla by jistĕ krásu…

Odsekne pán Pató na to:

Pan Pavel Pató řekne však:

„Eh, nehorí, času dosť!“

„Eh, na to je dost času!“

Spustla záhrada, no krásne

oráčina prekvitá,

Dům se už drolí ve svých zdech,

slepý mak sa na nej rodí,

omítka opadává

celá je ním pokrytá.

a s kouskem střechy pámbuví

Kdeže hlivie toľký bíreš?

kde vítr dávno mává;

Pluh si nevie povinnosť?

sprav ji, vždyť půdou hledí sem

Odsekne pán Pató na to:

již nebe plnĕ jasu…

„Eh, nehorí, času dosť!“

Pan Pavel Pató řekne však:

Mentieka a nohavice,

„Eh, na to je dost času!“

všetko v stave takom zlom,

že by boli ledva súce

Zahrada zpustla, zato však

na sieť proti komárom;

ornice plna ptáků

súkno máme, krajčír príde,

bohatĕ rodí různý druh

ušiť, to je maličkosť...

barevných vlčích máků.

Odsekne pán Pató na to:

Proč tolik čeleď zahálí?

„Eh, nehorí, času dosť!“

Proč stojí pluhy, k ďasu?

Tak svoj život preživorí;

Pan Pavel Pató řekne však:

aj keď mnoho-premnoho

„Eh, na to je dost času!“

zdedil bol po otcoch svojich,

nemá nikdy ničoho.

A dolmánek a kalhoty

Ale to nie jeho chyba;

už prosvítají v tkáni,

tu je vinou maďarskosť.

že za síť proti komárům

Veď je heslom v jeho vlasti:

by nestačily ani;

„Eh, nehorí, času dosť!“

musí se krejčí zavolat,

sukno je tenčí vlasu…

Pan Pavel Pató řekne však:

„Eh, na to je dost času!“

Tak celý život živoří;

ač jeho otec, dĕda

mu zanechali všeho dost,

nikdy nic nemá, bĕda.

To není jeho chybou však,

je Maďar – podle hlasu –

a jeho vlast má za heslo:

„Eh, na to je dost času!“