Ľahkomyseľne drnkať prsty
Nechť nikdo lehkovážné struny
nech strún sa nikto netýka!
se nepokouší rozehrát!
Kto lýru berie dnes do hrsti,
Veliké dílo hodlá počít,
velikú prácu podniká.
kdo na loutnu chce dneska hrát!
Ak nevieš iné, odhúsf leda
Zpíváš-li jenom o své slasti
radostný-bôľny pocit svoj:
a o svém žalu celé dny,
nies’ svetu potrebný, a teda
věz : svět tě nemá zapotřebí,
ta s drevom svätým na pokoj!
i odlož nástroj posvátný!
Bloudíme pouští, jako kdysi
Na púšti blúdime, jak s ľudom
bloudíval Mojžíš s lidem svým,
raz blúdil Mojžiš ťažením,
když sloupem ohnivým se řídil;
a, čo; Boh vodčím rozžal čudom,
jejž za vůdce Bůh poslal jim.
za stĺpom stúpal plamenným.
V novější době Bůh však určil
Za novších čias Boh takýmito
vést lid - jak sloup svým plamenem -
stlpami určil poetov,
básníkům, kteří razí cestu
v kraj Kanaánu aby títo
v Kanaan, zaslíbenou zem.
ľud viedli, zvaný svojefou.
Kupředu, vy kdož básníky jste,
ohněm a vodou s lidem vpřed !
Nuž, kto je básnik, napred všetci,
Bud proklet ten, kdo prapor lidu
cez oheň-vodu s ľudom v pút!
odhodí zrádně, když jej zvedl
Buď prekliaty, kto šmarí veci
Bud proklet ten, kdo pro zbabělost
ľudovej prápor; kliaty buď,
či z lenosti se opozdí
kto z chabosti či z lieni — hmoty
a - zatímco se lid již bije -
rab — zaostane: opodiaľ,
odpočívá tam vzadu, chráněn zdí !
kým ľud sa morí, trudí, potí.
Proroci falešní a klamní
by vo tôni si spočíval!
již vytrubuji s hlaholem,
že lze se zastavit, že právě
Sú proroci, tí s ciachou falše,
jsme došli v zaslíbenou zem.
rozhlasujúci klebetu:
Lež je to, chýra nestydatá,
vraj, zastaňme; nač’ kroky ďalšie,
jež splaskne před milióny,
bo zasľúbenia zem je tu?
co v úpalu a žízni, v hladu
Lož, nestydatá lož, juž snadne
tu žijí zoufalé své dny!
broj miliónov povalí,
Až z košů hojnosti si všichni
čo v úpeku dňa, hladne-smädne
a rovným dílem budou brát,
živoria, naskrz zúfalí.
až ke stolu, jimž bude právo,
v rovnosti budou usedat,
Až raz tak z hoja koša každý
až slunce ducha v každém okně
si bude môcť brať jednako,
rozlije svit svůj do všech stran,
keď k stolu práva raz si navždy
pak teprv smíme říci: stůjme!
prisadnú všetci rovnako;
neboť jsme došli v Kanaan!
keď slnce ducha zjasá-splesá
Leč zatím - zatím není klidu,
v oblôčkocb, i v tých sťaby dlaň:
je nutno stále zápasit,
len vtedy Iza riecť: zastavme sa,
byť život ničím naše dílo
bo. áno, tu je Kanaán!
nebude moci zaplatit,
jen smrt nám oči něžně zavře
A dotiaľ oddychu niet, dotiaľ
polibkem lehkým jako stín
bor, Človeče, sa, nespočiň. —
a na provaze z květů spustí
Snáď život, hoc nám sily podťal
nás měkce do zkypřených hlín.
v tom, pláce nedá nám; no v klin
ked smrti sklesneme sťa družke,
zrak pod jej bozkom zavreme,
a na vencoch nás, na poduške
z hodvábu spustí do zeme.