1

1

Jer tad biva sve napušteno.

Neb všechno zde má opuštĕno být.

Odvaja se što pipada nebu od onoga

što na kraju sveta zauvek pustoj zemlji

Už oddĕleno ticho v nebesích

te posebno i tišina psećih jazbina.

a ticho zemí, jež jsou svĕta kraj,

U vazduhu jato ptica u begu.

navždy. Buď zvlášť i ticho bud, tĕch psích!

I videćemo izlazećeg sunca,

I spatříme, jak slunce vychází,

nem je poput pomahnitale zenice i

když vzduchem prchá pryč za ptákem pták…

smiren kao zver koja osmatra.

Nĕmé, jak pominutá pupila.

Ali u izgnanstvu zoru čekajući,

Jak číhající šelma, klidné tak.

jer tad me san izbegava,

oglasim se u gluho doba noći

Já, bdící ve vyhnanství tuto noc,

kao krošnja sa hiljadu listova:

kdy z lůžka spánek odejde mi zas,

Poznajete li kretanje godina,

se třesem zazmítám a promluvím

godina na zgužvanim poljima?

jak strom tisícem listů v noční čas.

I razumete li bore smrtnika,

poznajete li moju skrušenu šaku?

Znáte krok roků? Jak jde roků krok

Znate li ime usamljenosti?

po polích zválených od vĕčných bĕd?

I znate li kakva tuga

A vrásky od pomíjivosti? Hřbet

gazi tu večnu tamu

mé ruky udřený jak koňský hřbet?

na popucalim kopitama, opnastim nogama?

A jmĕno pustoty a siroby?

Noć, mraz, jamu,

A bolest, jaká temnotami tich

klonulu glavu robijaša,

tu dupe na svých prasklých kopytech

da li poznajete ukočene jaruge,

či šlape na svých nohou blanitých?

poznajete li dubinu zemaljske patnje?

Noc, zimu, jámu? Hlavu vĕzňovu

Svanulo je. Drveća poput garavih prutova

pootočenou bez vší nadĕje

u infracrvenilu ljutog neba.

šikmo a nikam, znáte ztuhlý žlab,

Ovako polazim. Jedan čovek

trápení z hlubin svĕta, znáte je?

ususret uništenju tiho korača.

Ničeg nema, senku ima.

I vyšlo slunce. A tmavý sám bez lesa,

I štap ima. I robijaško odelo ima.

prut stromu… Infračerveň: Vzteklá nebesa.

2

Zbog toga sam učio hodati! Zbog ovih

A takto se vydávám zkáze vstříc.

koraka, kasnih, gorkih.

Jde bez hlesu človĕk. Tím bezcestím.

I doćiće veče i svojim blatom

Má hůl. A šat vĕzeňský.

obaviće me noć a ja ispod zatvorenih trepavica

Jinak nic. Už jen stin.

dalje čuvam to kretanje,

te grozničave krošnje.

2

Pojedinačne listove, vruću, sitnu šumu.

Tak proto jsem se učil chodit! Pro ty

Nekad je raj bio tu.

své tolik pozdní, tolik hořkĕ kroky!

Obnavlja se bol  u polusnu:

njeni ogromni izdanci se čuju.

Pak přijde večer, ztuhne na mnĕ noc

Hteo sam doma, konačno doma stići,

i se svým blátem, a já pod víčky

kao što je u Bibliji napisano.

dál střežím horečnatĕ tažení:

U dvorištu je moja zastrašujuća senka.

stromky i nejdrobnĕjší vĕtvičky.

Skrušena tišina, u kući ostareli roditelji.

List po listu ten žhavý, malý les –

I već stižu, i već me zovu, siromaci

už celý les tu… Zde stál kdysi ráj.

već i plaču, grle me sa svojom nezgrapnošću.

Žal polosnem se vrací: šumĕní,

Prihvaća me poredak iskonski.

jež v rajských korunách se probírá.

Nalaktim se na promajna sazvežđa –

Samo da sad još jednom mogu s tobom

Toužil jsem – domů. Konečnĕ zde být.

koju sam tako voleo progovoriti. Godine za godinom,

I on se v Bibli vrátil přes dáli!

ali nisam se sustajao govoriti

Na dvoře zas jen ten můj hrůzný stín.

to što dete u pukotinu daske plačući zbori,

Udřené ticho, dům, v nĕm zestárlí

već pomalo ugušenu nadu

rodiče, a už jdou, už sevřou mĕ

da ću stići i naći te.

do vetché náruče, už přetrhne

U grlu mi kuca tvoja blizina.

ticho pláč… Zpĕt mĕ vítá dávný řád.

Prestrašen sam, poput neke zverke.

Lokty opřen o hvĕzdy vĕtrné:

Tvojim rečnikom, ljudski govor

ja ne govorim. Postoje ptice

Kéž s tebou, kterou jsem mĕl kdysi rád,

koje su sad u besomučnom begu

bych promluvit smĕl! Jenom jedinkrát.

ispod neba, ispod užarenog neba.

Rok za rokem jsem opakoval to,

U usijanu livadu ubodene samotne letve,

co dítĕ svĕřuje do škvíry vrat

i nepomične goruće krletke.

plaňkových, šeptem, s pláčem. Nadĕji,

Ja ne razumem ljudski govor,

už mizející. Že se vrátím sem,

i ne govorim tvoj jezik.

najdu tĕ. Blízkost tvá mi zrychlila

Moje reči su usamljeniji od reči!

tep, jako šelma vyplašený jsem…

Nemam reči.

Užasno njeno breme

Tvá slova neznám, ani lidskou řeč.

ruši se u zraku,

Hle - ptáci. Volným vzduchcm letĕl si

zvukove telo nekog tornja seje.

za ptákem pták. Dnes divĕ prchají

Nigde te nema. Kako je svet prazan.

pod nebem, planoucími nebesy.

Jedna baštenska stolica, zaboravljena ležajka.

Stesk planĕk v žhnoucím poli vetknutých,

Među oštrim kamenjem zveketa moja senka.

hořící klece, prázdno na sutích.

Umoran sam. Stršim iz zemlje.

A já, já nerozumím lidskĕ řeči,

3

tvůj jazyk neznám… Je osiřelejší

Vidi Bog da na suncu stojim.

mé slovo než slovo. Já ani slov

Moju senku na kamenu, tarabi vidi.

už nemám.

Senu mi u bezvazdušnoj presi

A zlá tíha přilnavá

bez daha vidi.

se bortí se vzduchem a do ticha

Tad sam već kao da sam kamen;

své zvuky tĕlo vĕže vydává.

mrtva bora, crtež hiljadu ureza,

veća šaka otpadaka

Ne, nikde nejsi. Jak je pustý svĕt.

biće tad već lice stvorenja.

Zapomenutá židle vedle mĕ.

I na obrazima su bore umesto suza,

Řinčí můj stín na ostrých kamenech.

otiče, otiče prazna jaruga.

Jsem unavený. Čním tu ze zemĕ.

1956

3

Že stojím v plném slunci, vidí Bůh.

Na kameni můj stín – či teď už ne?

Na plaňkách plotu, vrat; Bůh vidí stát

bez dechu stín v drtičce bezvzdušné.

V té chvíli už já budu kámen sám:

runové písmo, ohyb ztuhlý, tma.

Tvář živých bytostí v té chvíli tam

jen plnou hrstí drtĕ už být má.

Ne v slzách; ve vráskách – tvář dávnovĕká.

Jen prázdná jáma po ní stéká, stéká…