Ho già pane, ho vino pure,
Mám chleba dost i vína vskutku,
ho prole e anche coniuge.
mám ženu, ba i děti mám s ní,
Perché affliggere mio cuore?
proč tedy oddávat se smutku?
Ho sempre qualcosa da sfamarmi.
Když ústa to své vždycky vlastní.
Ho giardino, addosso alberi piegati
Mám zahradu, v ní větve stromů,
si chinano frusciando sulla mia via
šumící ve větru i vánku.
e dentro la dispensa s’avanza negli anni
A ve spižírně mého domu
che è piena di noci, avellane, papaveri.
je spousta ořechů a máku.
Ho anche una semplice, buona coltre,
Mám kvalitní a teplou deku,
un telefono, un bagaglio per viaggiare.
telefon, skladné zavazadlo,
Ho anche un benefattore di buon cuore
mám příznivce, je plný vděku,
e non devo supplicare alcun favore.
nemusím k přízni na klekadlo.
Non c’è più l’ombra opaca di altri istanti,
I mlha propadla se někam
né l’uomo ebbro di nebbia e di pianti,
z obrazu slz, jímž byl jsem sveden,
se io rivolgo il saluto persino raramente
před někým někdy ještě smekám,
molte volte nel saluto mi precede già la gente.
mnohdy jsem pozdravován předem.
Ho la luce elettrica che lumeggia rovente,
Mám elektřinu, žárovky mám,
ho un portatabacco di puro argento,
na stříbře tabatěrky ruku,
i miei penna e lapis solcano con scatto contento,
své pero slastně používám
la vecchia pipa tra le mie labbra spande fumo.
a v ústech pukám starou lulku.
C’è un bagno per refrigerare mio corpo,
Koupel mám do dne, do svěžesti,
e quando passo a Budapest resa triste
vlažný čaj na churavé nervy,
del tutto ignoto non mi guarda la gente.
vláčím se smutnou Budapeští,
È la tristezza quello che canto
která spíš o mně ví, než neví.
che con lacrime avvolge non solo un volto
Smutek, jejž zpívat se mi nechce,
e la vecchia Ungheria mi riconosce
z tolika očí slzou skane,
come un suo giovine figlio cantatore.
mě za mladého svého pěvce
Ma qualche volta mi fermo la notte
přijímá Maďarsko mé staré.
tormentando, declinando verso la morte,
Jen občas bodá v noci chladné
così scavo il tesoro nel fondo,
ta trýzeň, vplouvám do extáze,
il tesoro, quel vecchio, sul pavimento
v hlubinách poklad hledám na dně,
come un malato febbricitante che torna a sé
stařičký poklad na podlaze
sbrogliandosi dal suo sogno, turbato,
v blouznění, z nějž se budím k sobě
la mia mano cerca frugando:
ze sna, co víc už nepozve dál,
ahimè, già, una volta che cosa ho agognato?
tu hledají mé ruce obě,
Perché non c’è il tesoro che ho anelato,
ach, co jsem vlastně tenkrát hledal?
il tesoro per cui fino alle ceneri mi son bruciato.
Poklad, jejž snil jsem, nevykvete,
Sono a casa qui, in questo mondo terrestre
ač pro ten poklad vyhořel jsem.
e non sono già a casa nella volta celeste.
Jsem doma tady v tomto světě
a v žádném nebi doma nejsem.