Nechť nikdo lehkovážné struny
Ne fogjon senki könnyelműen
se nepokouší rozehrát!
A húrok pengetésihez!
Veliké dílo hodlá počít,
Nagy munkát vállal az magára,
kdo na loutnu chce dneska hrát!
Ki most kezébe lantot vesz.
Zpíváš-li jenom o své slasti
Ha nem tudsz mást, mint eldalolni
a o svém žalu celé dny,
Saját fájdalmad s örömed:
věz : svět tě nemá zapotřebí,
Nincs rád szüksége a világnak,
i odlož nástroj posvátný!
S azért a szent fát félretedd.
Bloudíme pouští, jako kdysi
bloudíval Mojžíš s lidem svým,
Pusztában bujdosunk, mint hajdan
když sloupem ohnivým se řídil;
Népével Mózes bujdosott,
jejž za vůdce Bůh poslal jim.
S követte, melyet isten külde
V novější době Bůh však určil
Vezérül, a lángoszlopot.
vést lid - jak sloup svým plamenem -
Ujabb időkben isten ilyen
básníkům, kteří razí cestu
Lángoszlopoknak rendelé
v Kanaan, zaslíbenou zem.
A költőket, hogy ők vezessék
Kupředu, vy kdož básníky jste,
A népet Kánaán felé.
ohněm a vodou s lidem vpřed !
Bud proklet ten, kdo prapor lidu
Előre hát mind, aki költő,
odhodí zrádně, když jej zvedl
A néppel tűzön-vízen át!
Bud proklet ten, kdo pro zbabělost
Átok reá, ki elhajítja
či z lenosti se opozdí
Kezéből a nép zászlaját.
a - zatímco se lid již bije -
Átok reá, ki gyávaságból
odpočívá tam vzadu, chráněn zdí !
Vagy lomhaságból elmarad,
Proroci falešní a klamní
Hogy, míg a nép küzd, fárad, izzad,
již vytrubuji s hlaholem,
Pihenjen ő árnyék alatt!
že lze se zastavit, že právě
jsme došli v zaslíbenou zem.
Vannak hamis próféták, akik
Lež je to, chýra nestydatá,
Azt hirdetik nagy gonoszan,
jež splaskne před milióny,
Hogy már megállhatunk, mert itten
co v úpalu a žízni, v hladu
Az ígéretnek földe van.
tu žijí zoufalé své dny!
Hazugság, szemtelen hazugság,
Až z košů hojnosti si všichni
Mit milliók cáfolnak meg,
a rovným dílem budou brát,
Kik nap hevében, éhen-szomjan,
až ke stolu, jimž bude právo,
Kétségbeesve tengenek.
v rovnosti budou usedat,
až slunce ducha v každém okně
Ha majd a bőség kosarából
rozlije svit svůj do všech stran,
Mindenki egyaránt vehet,
pak teprv smíme říci: stůjme!
Ha majd a jognak asztalánál
neboť jsme došli v Kanaan!
Mind egyaránt foglal helyet,
Leč zatím - zatím není klidu,
Ha majd a szellem napvilága
je nutno stále zápasit,
Ragyog minden ház ablakán:
byť život ničím naše dílo
Akkor mondhatjuk, hogy megálljunk,
nebude moci zaplatit,
Mert itt van már a Kánaán!
jen smrt nám oči něžně zavře
polibkem lehkým jako stín
És addig? addig nincs megnyugvás,
a na provaze z květů spustí
Addig folyvást küszködni kell. -
nás měkce do zkypřených hlín.
Talán az élet, munkáinkért,
Nem fog fizetni semmivel,
De a halál majd szemeinket
Szelíd, lágy csókkal zárja be,
S virágkötéllel, selyempárnán
Bocsát le a föld mélyibe.
1847