Ne fogjon senki könnyelműen
Nechť nikdo lehkovážné struny
A húrok pengetésihez!
se nepokouší rozehrát!
Nagy munkát vállal az magára,
Veliké dílo hodlá počít,
Ki most kezébe lantot vesz.
kdo na loutnu chce dneska hrát!
Ha nem tudsz mást, mint eldalolni
Zpíváš-li jenom o své slasti
Saját fájdalmad s örömed:
a o svém žalu celé dny,
Nincs rád szüksége a világnak,
věz : svět tě nemá zapotřebí,
S azért a szent fát félretedd.
i odlož nástroj posvátný!
Bloudíme pouští, jako kdysi
Pusztában bujdosunk, mint hajdan
bloudíval Mojžíš s lidem svým,
Népével Mózes bujdosott,
když sloupem ohnivým se řídil;
S követte, melyet isten külde
jejž za vůdce Bůh poslal jim.
Vezérül, a lángoszlopot.
V novější době Bůh však určil
Ujabb időkben isten ilyen
vést lid - jak sloup svým plamenem -
Lángoszlopoknak rendelé
básníkům, kteří razí cestu
A költőket, hogy ők vezessék
v Kanaan, zaslíbenou zem.
A népet Kánaán felé.
Kupředu, vy kdož básníky jste,
ohněm a vodou s lidem vpřed !
Előre hát mind, aki költő,
Bud proklet ten, kdo prapor lidu
A néppel tűzön-vízen át!
odhodí zrádně, když jej zvedl
Átok reá, ki elhajítja
Bud proklet ten, kdo pro zbabělost
Kezéből a nép zászlaját.
či z lenosti se opozdí
Átok reá, ki gyávaságból
a - zatímco se lid již bije -
Vagy lomhaságból elmarad,
odpočívá tam vzadu, chráněn zdí !
Hogy, míg a nép küzd, fárad, izzad,
Proroci falešní a klamní
Pihenjen ő árnyék alatt!
již vytrubuji s hlaholem,
že lze se zastavit, že právě
Vannak hamis próféták, akik
jsme došli v zaslíbenou zem.
Azt hirdetik nagy gonoszan,
Lež je to, chýra nestydatá,
Hogy már megállhatunk, mert itten
jež splaskne před milióny,
Az ígéretnek földe van.
co v úpalu a žízni, v hladu
Hazugság, szemtelen hazugság,
tu žijí zoufalé své dny!
Mit milliók cáfolnak meg,
Až z košů hojnosti si všichni
Kik nap hevében, éhen-szomjan,
a rovným dílem budou brát,
Kétségbeesve tengenek.
až ke stolu, jimž bude právo,
v rovnosti budou usedat,
Ha majd a bőség kosarából
až slunce ducha v každém okně
Mindenki egyaránt vehet,
rozlije svit svůj do všech stran,
Ha majd a jognak asztalánál
pak teprv smíme říci: stůjme!
Mind egyaránt foglal helyet,
neboť jsme došli v Kanaan!
Ha majd a szellem napvilága
Leč zatím - zatím není klidu,
Ragyog minden ház ablakán:
je nutno stále zápasit,
Akkor mondhatjuk, hogy megálljunk,
byť život ničím naše dílo
Mert itt van már a Kánaán!
nebude moci zaplatit,
jen smrt nám oči něžně zavře
És addig? addig nincs megnyugvás,
polibkem lehkým jako stín
Addig folyvást küszködni kell. -
a na provaze z květů spustí
Talán az élet, munkáinkért,
nás měkce do zkypřených hlín.
Nem fog fizetni semmivel,
De a halál majd szemeinket
Szelíd, lágy csókkal zárja be,
S virágkötéllel, selyempárnán
Bocsát le a föld mélyibe.
1847