Otcovi přátelé

Slalo se během jediného

dopoledne, v dětství. Dva muži

přišli ke třetímu pomoci

kopat základy. Rozjaření

nájemci dopoledne, tři

ve slunečním svitu. V domnělém

svitu slunce mě všichni tři

oslovovali hošane.

S krumpáčem, v plavkách, mysleli,

že je to práce, ale kdeže.

Nepili ani pivo, chlemtali

vodu; do večera pak skoro

skončili. Pozorovali jsme je

z hromady písku, já

a jejich dcery.

Ó drazí muži z Érdu, vy

Don Quijotové de la Panza, vy

mimobudapešťští zápasníci. Váš

dům je dodnes nedostavěn,

v takovémto domě musíte žít.

Protože krást, to ne – leda tak

šestatčtyřicetileté krámy z dílny:

ztupenou pilo anebo

čerpadlo, a tím pak doma roky

rozesmívat spodní vodu. Vy

skoro dělníci a téměř inženýři,

předplatitelé Vĕdy a života, kdož

za dojemné patenty utrácíte, co jiní

za pivo, vinovarníci, stříbrokopové,

trnohradníci a smolitelé archy.

S vámi prožije život žena,

jež kdysi byla hodna osudu,

kýve na všechny vaše plány,

přes týden večer přikyvuje,

nejí maso a se zíváním

s vámi po léta cvičí jógu, ale

v neděli oklepává cihly,

deset let smíchu, slz a sbohem,

deset let zatínání zubů,

za ten čas jde už ale

o život, a má se s pláčem vzepřít –

že ji snad někdo zničil?

Večer se mluvilo o lodi,

hlavně však o všem, co tam ještě patří:

siréna do mlhy, generátor, výběh,

žampionárna, ba i oceán…?

Tehdy jsem usnul, a z vás, vzpomínky,

se za tu dobu stali dědové.