Pes

Působil jako černá hrouda, hromádka

sněhu uvolněného ze svahu, jak tálo.

Z příšeří kraje krom něho vystupovala

jen siná pole, okno se zamlžovalo,

hýbal se, když jsme se přibližovali,

jako by kabát pohyboval rukama,

stín stopaře, vyvržený na okraji,

stín, který přejíždějí světla aut.

Zahlédli jsme ho, zmizel, ale v koloně

před oním místem všichni zakličkovali,

upírala jsem oči na krajnici, kde to je,

a najednou je tu. Jak tělo, když se zpola potápí,

na předních tlapách zapřený v bahnu.

Čenichem větřil, jen jen vyrazit,

horní část ve střehu. Jenomže vzadu

se válel spodek, rozdrcený na kaši.

Z krvavé srsti trčela zadní tlapa,

škubala pevným, trýznivým rytmem,

sedělo půl psa, zela otevřená tlama,

v očích měl napsáno, že všechno viděl.

Zakřičela jsem, ať zastavíš, ať sjedeš,

ať ho zachráníš, dobiješ, něco děláš,

nebo ať do něj konečně najede

někdo za námi. Ale co se s tím dá dělat?

Co s tím mám dělat? – začals přidávat na hlase.

Co po mně chceš?! Co po mně vůbec chceš?

Ať zastavíš a nenecháš ho, chtěla jsem,

našels ho, tak ať ho vezmeš, nebo zabiješ.

Celý týden byl ten pes mezi námi.

Bývalo by snad lepší zůstat doma.

Jako bychom ho sami porazili,

museli jsme ho slovy obkračovat.

A přece nešlo nechtít, ať se zvečera

nade mnou skloníš: tvoje paže, zapřená,

snažila jsem se nemyslet na tělo,

jak na okraji škarpy, jak se vzepřelo,

na ty rytmické záškuby, zatímco

zíráš do dálky a nevyslovena

je ona zarputilá, lítá askeze,

přítomná i v tom, jak jsi se mnou,

v tom, jak se ptáš, co to vlastně chceš,

když mlátíš do volantu, hlavu sklopenou,

mrholí venku, je vidět přes tvé rameno

zmoklý kraj pod krvavou, zimní klenbou.