KLESLÁ

Stojí jabloň v šírém poli

Nočním mrazem zpražená;

O jak mne mé srdce bolí,

Ta že jabloň zkažená!

Darmo pláče v tichém lkání

Jasné slzy bílý květ;

Hluché všemu naříkání

Nevrátí se jaro zpět.

Dívko bledá, v jejím stínu

Nevzejde ti radost víc;

U věnec spleť rozmarýnu,

S hrobem sňatek čekajíc.

Nevinnosti! blesku tvého

Za sebou ji táhne moc;

Tebe, slunce žití svého,

Ztopila kdy v temnou noc.

Vzešla luna! –

Jak se svítí

Slzami jí ruměnec;

S ní i všecko pláče kvítí

Roztržený pro věnec.