TRAVESTIE

(věnec sonetů ze stejnojmenné povídky)

1.

Hyacintový chřestýši,

jak jsi mne uštkl nečekaně

ohnivě hoří jazyk saně

diamant roste ve skrýši

Mé srdce srdce fialoví

a zprůhledňuje skleněné

jak bych je mohl léčit slovy

která se ztrácí ve stěně

Zeleně sladkohořký jed

rozpíná v mojí duši křídla

zpívám si snad už naposled:

V podzimní trávě hvězdy planou

a vyšel vyšel na čekanou

a zamotal ho do osidla

2.

Měsíční loutno křišťálová

kterak nám podzim hořce zní

nešli se Mléčná dráha schová

spusť se a zůstaň při vězni

Levicí klouzat po hmatníku

a struny hladit pravicí —

mám v srdci křišťálovou dýku

hřadují na ní slavíci

Měsíční píseň průhledná

lije se jasně do propasti

stříbrná ryba z bezedná

Pěkná noc jasná v tuto dobu

povstala moje duše z hrobu

a naříká a pláče slastí

3.

Zůstávají mi jenom slova

vše ostatní se propadlo

nelze již nelze začít znova

v hlubinách praví zrcadlo

Kdyby se na kraj roubení

postavit dala nová svíce

bílé a modré holubice

slétaly by se k snoubení

Kdyby se daly slzy tkát

v průhledný asbestový šat

a vzdechy v sametovou střechu

V zornicích se nám ukryly

neviditelné Sibilly

upíří tváře do ořechů

4.

A i tak nikdo neslyší

když v dutý buben srdce bije

orloji hledím na rafie

je pozdě pozdě Ježíši

Nežli jsem naladil své struny

měsíční loutna ztyřela

zůstává mi jen přízrak luny

a vzdušná pata anděla

Hodiny písečné a vodní

pomalu už se překlápí

den tiše odkapává po dni

Odešla kokrhavá pýcha

tvář tichá bezděčného mnicha

krystalisuje pod kápí

5.

Zůstávám stát a život plyne

zurčivě z kašny odtéká

pijí ho tváře lví a jiné

však žádná ústa člověka

Chtěl bych mít formu jelena

s parohy zářných vodotrysků

aby se voda zelená

ztrácela v zlatožlutém písku

Abych byl celý z kamene

a uvnitř měl jen trubky z kovu

abych byl zdrojem pramene

A Dianini chrti hrubí

by na mě ztupili své zuby

a nepřišli by nikdy znovu

6.

Odplývají v něm obrazy

obrazy dávných rozcestí

slziček polních odkazy

a tichá tajná neštěstí

V tom akváriu pamětí

je mnohá prapodivná ryba

kde kdy a jak se stala chyba

zůstalo prázdné objetí.

Déšť nohou temně zelenou

po střechách odpoutaně křepčí

a plácá mokrou halenou

a tiše tiše šelestí

někdo má hlavně neštěstí

a nebude to nikdy lepší

7.

Chorovod snů a nesnází

jde s pochodněmi kukluxklanu

jen přišel už zas odchází

návštěvník zpod hvězdného stanu

Bezhlaví býci pádí tmou

a nesou nesou divné zvěsti

brzy tě brzy podetnou

a nebudeš již muset nésti

nádobu srdce křehkých stěn

nádobu plnou bolehlavu

Z vesměrné básně vyjdeš ven

budeš jak hvězda osamělá

Z bolesti vyjdeš z duše z těla

a přece jen se chytáš prahu!

8.

Dokavad člověk nezahyne

stíní si kahan naděje

že snad se pohnou veřeje

a všechno bude náhle jiné

že někdo stane na prahu

tajemně nesa meč a růži

poselství kouzlo výstrahu

a dech se slastným strachem úží

že skrytý povzdech nevyřčený

vybouchne jako kytice

jíž kvetou mužové a ženy

a bude stobarevné žhnutí

andělů z ohně pod perutí

a hvězdných ježků tisíce

9.

Kdyby tak z pouhých snů a slov

se mohly stavět štíhlé věže

a jejich jantarový krov

kůň-lyšaj po obloze běže

Kdyby se hrobní leluja

převtělit mohla v moji duši

a zvony do álelujá

a srdce které s nimi buší

Kdybys tak kdybys v noci vstal

a vyšel lunou na nádvoří

a kdyby bílý oheň vzplál

a kdyby bylo v temnu bílo

kdyby se všechno potopilo

a oheň hořel temně v moři

10.

Byl vzdušný čeřen na libely

a dnes není není více

secesní vázy osaměly

alabastrově sténajíce

Šlahouny vína z pavích per

a soumraky jež zelenaly

kéž bys je vrátil ber kde ber

srstnatouchý noční králi

Hle okna zámku v západu

blýskají jako za požáru

když do trávy se tiše kladu

hle hvězdice nám kvetou tady

zapomeneme na záhady

jež Sfinga drží v dutém spáru

11.

A kdyby báseň byla kov

ukoval bych si srdce znova

a pokazil bych střelci lov

a odrazil ho od ostrova

A svoje srdce původní

bych zavřel do skleněné schrány

a hořelo by pochodní

a zpívaly by tence panny

a za deštivých půlnocí

bych slastně propadal se do sna

nebylo by mi nemocí

a pražmy prapodivné ryby

spánčitým proudem plavaly by

a kapala by mlha rosná

12.

Kdybych byl duší bezejmennou

odevzdal bych se vichřici

na vlnách větru bych byl pěnou

a písní v krbech hučící

Nebyl bych otrok tvaru rukou

a světla na hřebeni vlasů

neznal bych pomíjivou krásu

hlas srdcí která modře tlukou

neměl bych žádnou nejistotu

díváš-li se snad na mne stroze

neznal bych bídu ani psotu

Nebyl bych smutný ani málo

nic by mě k tobě nepoutalo

a probíhal bych po obloze

13.

Mohl bych prostupovat stěnou

sám ve stínovém brnění

kdybych byl písní nedopěnou

v propastných tůních mlčení

A touha která stále vzrůstá

jen trochu by mne zhmotnila

tak usedl bych na tvá ústa

v podobě ducha motýla

A jako upír motýlí

sál bych tvůj purpurový dech

a divně bychom zhřešili

tvou duši vylákal bych ven

a žili bychom nový sen

v neznámých kosmů propastech

14.

A k jiným duším jejich těly

jsem dosud nikdy nepronik

a vždycky jsem byl osamělý

a Érós byl můj podvodník

Ještě chci jedno prohřešení

hyacintové nejtišší

zda duše je anebo není

v závratné výhni na výši

Kdybych tak mohl na kolenou

a k jiným duším projít celý

kdybych byl tvého vzdechu pěnou

hle zázrak písně meč a růže

až vzdech je slastnou hrůzou strže

ó bezděčný můj mučiteli

15.

Hyacintový chřestýši

měsíční loutno křišťálová

zůstávají mi jenom slova

a i ta nikdo neslyší

Zůstávám stát a život plyne

odplývají v něm obrazy

chorovod snů a nesnází

dokavad člověk nezahyne

Kdyby tak z pouhých snů a slov

byl vzdušný čeřen na libely

a kdyby báseň byla kov

kdybych byl duší bezejmennou

mohl bych prostupovat stěnou

a k jiným duším jejich těly