Zatímco krajina se chvěla v mokré kápi,
seděl jsi u stolu, vychladlý, prázdný, sám.
Nad černí deštníků, jež liják zkrápí… zkrápí…,
pomalu sunul čas hodiny k hodinám.
Daleko od lidí, daleko od cizoty
zbytečných hovorů a nudných veselí
hrál vítr nad městem a rozházel si noty,
démanty velkých krup. A římsy řinčely.
Před chvílí supěl vlak, tvůj vlak, kterým ses vracel
do staré krajiny z únavných marných cest,
a příval neklidu lodičky rozkymácel
a mžilo bez konce na kalný, chladný vjezd.
A mžilo bez konce na buben plynojemu,
na stěhovací vůz, na měkký šedý šál.
Přítel je kdesi tam… Stále se vracíš k němu
studeným prostorem, kde vítr kraloval.
Vysmýčil každý kout pro velké odcizení,
pro strašnou prázdnotu, pro úzkost, jež se chví,
jež hučí blíž a blíž a brzo vzkřikne: Není,
není už blízkosti a není přátelství.
Někdy jsi oslovil ty ostatní, ty cizí.
Jsou v jiných krajinách. Mlýn mele naprázdno.
Pod vlnou hladiny hluboko ve tmě mizí
neschůdné skalisko a hrbolaté dno.
V chaluhách jezera se mihne chápající
mlčení němých ryb a pluje tiše dál.
A voda zrcadlí hory a lesy spící
v šumotu havrana, jenž tudy odlétal.
Měděný strom jak blesk osvětlil náhle zemi,
vyšel jsem do deště omýt si zprahlé rty.
Tys jednou povídal: „Jsme němí, němí, němí.“
Tak tedy chvilku slyš mou Píseň němoty.
PoemWiki 评分
暂无评论 写评论