BALADA KRITIKŮM

Ne, ne, už nemusím se bát,

že budu vámi odhalen.

Skončil jsem dílo (špatné snad),

však skončil jsem je přece jen.

Můžete si mne vypátrat!

Co chtěl jsem, už se podařilo.

Už se mi nemůže nic stát.

Nač soudit mě? Suďte mé dílo.

Že jsem vás, kritikové, zmát?

Že mnohý z vás byl napálen,

když začetl se do balad,

z nichž čpělo to jak z kořalen?

Proč? Že snad básník špatně zvlád to,

o čem se vám sotva snilo?

Nepřišel jsem se s vámi rvát.

Nač soudit mě? Suďte mé dílo.

Nemínil jsem si s vámi hrát

na slepou bábu. Karty ven?

Ač poezie nesmí lhát,

smí zůstat básník zahalen.

Nechte mne. Ať jsem stár, či mlád,

ať si mám třeba přes sto kilo,

ať měl, či neměl jsem kde spát

– nač soudit mě? Suďte mé dílo.

Poslání:

Ať měl jsem nebo neměl hlad,

ať se mi hůř či lépe žilo,

ať nosím ten či onen šat –

nač soudit mě? Suďte mé dílo.