MIROGOJ

Na záhřebském hřbitově, na Mirogoji

z očí se sloupla mi jižní sladká zem,

na záhřebském hřbitově tisíce křížů stojí,

ty jediné v očích svých udržel jsem,

ty kříže dřevěné, tak stejné, tak stejné,

jak stejná je smrt vojáků zabitých v boji.

Zdřevěnělé ruce, spoutané v zápěstí,

mě dovedly urvat a daleko unésti,

s armádou podzemní světem jsem mašíroval.

Do hrobů politých vápnem, nad nimiž jména zvadla

a zůstala jenom těla ve válce světové padlá,

hluboko, hluboko jsem se propadal,

a každý mrtvý se přitiskl ke mně jako hlas úpěnlivý

a každý mrtvý se ptal:

Pověz mi, živý,

proč jsem umíral?

Kořeny v květech mohou slunce uchopit,

mrtvý v živém se doví, proč pad,

pro krále, vlasti, pro vše je možno se bít,

ne pro všechno lze však umírat.

Ó mrtví z Rus, Němec, Čech a Francie,

v dlaně mé kladete dědictví hrobu a krve,

modlím se nad ním, ať v pěstích mých ožije,

ať na chléb a na víno vzkvétá,

a otázku vaši těžkou a slavnou jak zvon

co možno nejvýše v hrudi své zavěšuji,

z rozkazu božího živý s živými žít budu ji,

živou otázku vaši, – ó mrtví ze všech front světa!