RAPORT

Na levém křídle a poslední

já budu stát,

a tušit nebude, oč prosit chci,

žádný kamarád –

a paty k sobě, špičky od sebe,

pro tebe, sne můj divný, pro tebe

já budu meldovat.

Hlásím, pane hejtmane,

že se mi zdál sen,

vojna byla a já ležel

v poli zastřelen;

a zrovna u mne váš kůň taky pad,

nám přáno bylo spolu umírat,

to z boží vůle jen.

To k ránu bylo as, neb měsíc zrud,

a váš kůň hlavu zdvih,

a zvláštní věc měl jako já

prostřelený břich,

a v jeho očích takový styd žal,

kdos divil se v nich, kdos se ptal

a ruce lomil v nich.

Že louky voní kol a jetely

a kvete řeřicha –

a on… kůň… což byl vinen čím?

má díru do břicha,

že na něm seděl kdos, už nesedí

a oči vědět chtí, však nevědí

a v hrdle vysychá…

Oh, v hrdle vysychá… A chtěl by ržát…

že neví, neví proč?:

sluníčko zlaté, což neměl on tě rád –

ty už ho nechceš… proč?

proč necinkne už nikdy podkova,

proč nebe v krvi, nohy z olova –

hó, toč se, světe, toč…

Hlásím, pane hejtmane,

že byl to strašný sen,

ty oči zvířete, ty křičely

a z důlků lezly ven,

křičely na mne, jestli já to vím,

proč ležíme tu s břichem děravým –

co měl jsem říci jen…?

Hlásím, pane hejtmane,

a já to musím říc:

tož, člověk rád jde, člověk musí jít,

když pán chce, smrti vstříc –

však koní šetřte, prosím tisíckrát,

to dobytče se strašně umí ptát,

proč nesmí žíti víc…