PROPAST

Když v městě za noci zvuk každý dozní,

tu jiná duše, tajemná, v něm vstává.

Jak město spící je tvá ztichlá hlava,

v níž bloudí myšlenka jak chodec pozdní.

Však bojíš-li se potměšilé moci

pozdního chodce, že tě schvátí směle,

víc myšlenky se děs teď osamělé,

jež přepadne tě náhle o půlnoci…

Jsi její kořist. Cítíš? V tebe boří

dráp chladný, tmavé peruti své vznese.

A v očích fosfor zelenavý hoří.

Jsi chvíli šílencem. A duše řítí

se v prohlubeň zla, kterou v nitru nese…

Ah, věčně propast, věčně v sobě míti!