Tak často v podvečer sním v komnatě své sám
o lásce, o níž vím, že nepřijde mi ani,
jež prudce schvátí mne, jíž navždy podléhám,
jež vichrem prožene se dnů mých zmlklou plání,
O lásce, jež rve tlum mých marných nadějí,
jak větve vichr rve, když v mrtvý les se vřítí…
Ač vím, že nepřijde, ji vidím jasněji
než všechny lásky své, jež dosud žil jsem v žití.
A toužím pojednou, by slovy hovořila,
jichž nikdo nemluvil až dosud, ke mně dnes,
a požár v polibcích by do duše mi lila,
A potom, luny člun co stoupá jako ve snu
do modrých nebes vln, by rozevřela děs
před mými pohledy té Nicoty, kam klesnu.
PoemWiki 评分
暂无评论 写评论