Tak často v podvečer sním v komnatě své sám

So oft by eve I dream in my room all alone

o lásce, o níž vím, že nepřijde mi ani,

of the love that I know will pass me by, amain

jež prudce schvátí mne, jíž navždy podléhám,

to take me, with all force, to which I am all prone,

jež vichrem prožene se dnů mých zmlklou plání,

whose gale force winds would sweep across my meek stilled plain,

O lásce, jež rve tlum mých marných nadějí,

Of a love that into my dulled false hopes would tear,

jak větve vichr rve, když v mrtvý les se vřítí…

like the gale ripping boughs of deadened grove, enraged…

Ač vím, že nepřijde, ji vidím jasněji

Though I know she won’t come, I see her clearly there

než všechny lásky své, jež dosud žil jsem v žití.

above all loves I’ve had while still in life engaged.

A toužím pojednou, by slovy hovořila,

I yearn for just one time that she should speak to me,

jichž nikdo nemluvil až dosud, ke mně dnes,

with words that to this day no one to me has said,

a požár v polibcích by do duše mi lila,

and in my soul pour fire, kisses incendiary,

A potom, luny člun co stoupá jako ve snu

And only after, as her lunar boat ascends

do modrých nebes vln, by rozevřela děs

to heaven’s dream blue waves, would she lay out the dread

před mými pohledy té Nicoty, kam klesnu.

before my gaze, that Void, to which I shall descend.