ÓDA PRAZE

Ó Praho, Praho, zvuky tyto

mně znají v srdci hudbou hrát!

Tvé jméno do duše mi vryto

a mám tě vroucí láskou rád!

Ne pro minulost, jež v Tvé skráně

Ti sází slávy diadém,

ne pro ten hořký kalich Páně,

jejž muselas pít v žití svém,

Ni hroby králů, v chrámech Tvých,

ni kamenů těch šedých hlasy,

ne, sláva dávná, dávné časy,

je lesk to dnů Tvých přítomných.

Mám rád ty domy zasmušilé,

mám rád ty Tvoje ulice,

ať padají v nich mlhy bílé,

zář slunce, neb lesk měsíce.

Mám rád to moře střech a věží,

mám rád ten Petřín dumavý,

jenž Tě jak spící děcko střeží.

Mám rád proud smutné Vltavy.

A rád tím ruchem vířivým

se po Příkopech spolu beru,

když vzplane plyn tam, v podvečeru,

tím světlem žlutým, zářivým.