ČESKÁ LEGENDA VÁNOČNÍ

Po bílém sněhu se táhnul dvou stínů černý lem.

Z nich jeden dolů se nahnul. „Kde jsme?“ — To česká zem!

„Zde třeba stavit se déle,“ děl světlejší první stín

a sladkou svou tváří se sklonil v mrak, tmavých do hlubin.

Pod sněhem pole tam spala, je věnčily štíty hor,

z chat nízkých okny zář plála, zněl z kostelů vážný chór:

„Nám z růže vykvetl kvítek,“ to táhlo mlhami,

však za tím to „radujme se“ jak vázlo by slzami.

Pod nimi právě v hloubi štít chatrče se tměl.

Kdes ve vsi dvanáctou troubí, od lesa psů štěkot zněl

Stín tmavší — to svatý byl Petr — rozhrnul zvolna svůj šat,

pln jablek, ořechů, hraček, jež rozdával hojně a rád.

„Tam děťátko mají v té chatě,“ děl k Mistru, „ať v potěchu

vzplá chudičký Bethlem jim v zlatě mých jablek a ořechů,

ty nejkrásnější chci hračky kol jesliček postavit,

pomluvit nesmí nás tady, ať dál zas můžem jít.“

Však první stín světlý se sklání a stojí v chatě již.

Pln něhy a smilování, co Petr má s hračkami kříž.

On nad kolébkou tam stojí v sny šepce dítěte,

tam stojí jak lilie bílá, když přes noc rozkvete.

A šepce: „Ty ubohé dítě, ký trpký v světě los tvým!

Kam jiní stoupají hbitě, ty pracně a bojem zlým.

Tož dýchám ti do srdce sílu, bys mohlo všecko snést,

tož dýchám ti do srdce lásku při třpytu zlatých hvězd.

Má každý bojů dost v světě, ty české dítě však víc.

Nechť zloba a ústrk zlý rve tě, vždy klidnou zachovej líc!

Co cizích ústrk a zloba? — Však vlastních bratří zášť,

ta nejvíc pálí a hlodá a u vás je domovem zvlášť.

Tož dýchám ti do srdce sílu, bys mohlo zášť bratří snést,

bys vždycky silnější k dílu zas pozvedlo hlavu i pěst,

tož dýchám ti do srdce lásku, jež nepřízeň roztaví,

když zloba vlastních ti bratří tvůj život otráví!“

Stín světlý stál nad kolébkou a dlouho v dumě stál,

nad dítě dlaň vztáhnul hebkou, co v světlech Bethlem plál

s koráby, stádem a vojskem i s věžemi divných měst.

A s rozdělením dárků již Petr hotov jest.

Již Pána za roucha lem tahá: „Čas, Mistře, jíti je dál!“

Však božská tvář v srdce mu sahá, jeť psán v ní hluboký žal:

„Já moře jsem veliké lásky a do všech sypu ji cest,

proč, Petře, jenom v těch Čechách tak málo lásky jest?“