Po bílém sněhu se táhnul dvou stínů černý lem.
Over white snow, dark contours, two drawn-out shadow strands.
Z nich jeden dolů se nahnul. „Kde jsme?“ — To česká zem!
One of them bent down closer. “Where are we?” — The Czech Lands!
„Zde třeba stavit se déle,“ děl světlejší první stín
“We need to stop here a little,” the paler form mused aloud
a sladkou svou tváří se sklonil v mrak, tmavých do hlubin.
and peered with his gentle features into the deep dark cloud.
Pod sněhem pole tam spala, je věnčily štíty hor,
Neath the snow, fields in slumber, tall mountains ranged the shires,
z chat nízkých okny zář plála, zněl z kostelů vážný chór:
light glowed from lowly dwellings, from churches, sombre choirs:
„Nám z růže vykvetl kvítek,“ to táhlo mlhami,
“Unto us bloomed, a rosebud,” through the mist, dulcit strains,
však za tím to „radujme se“ jak vázlo by slzami.
but the “let’s be rejoicing” seemed mired in tears, restrained.
Pod nimi právě v hloubi štít chatrče se tměl.
Just underneath the figures, a cottage roof stood splayed.
Kdes ve vsi dvanáctou troubí, od lesa psů štěkot zněl
Far watchman’s calls of midnight, from the woods, stray dogs bayed,
Stín tmavší — to svatý byl Petr — rozhrnul zvolna svůj šat,
the darker shadow — Saint Peter — soft spread the cloak he had,
pln jablek, ořechů, hraček, jež rozdával hojně a rád.
full of toys, apples, walnuts to give of, unstinting, glad.
„Tam děťátko mají v té chatě,“ děl k Mistru, „ať v potěchu
“There’s a child in that cottage” quoth he, to his Master, “for us to greet
vzplá chudičký Bethlem jim v zlatě mých jablek a ořechů,
with a once-drab Nativity scene emblazoned with gilded treats,
ty nejkrásnější chci hračky kol jesliček postavit,
so let me the finest presents around the crib array,
pomluvit nesmí nás tady, ať dál zas můžem jít.“
lest they speak ill of our visit; then let’s be on our way.”
Však první stín světlý se sklání a stojí v chatě již.
Yet the first light-filled shadow’s already there, to bow.
Pln něhy a smilování, co Petr má s hračkami kříž.
Full of grace, kindness, while Peter frets what toys to endow.
On nad kolébkou tam stojí v sny šepce dítěte,
Over the crib He whispers into the child’s deep dreams,
tam stojí jak lilie bílá, když přes noc rozkvete.
like a night-blossoming lily, a picture of grace he seems.
A šepce: „Ty ubohé dítě, ký trpký v světě los tvým!
Whispers: “You, pity’s urchin, how bitter’s the lot you’ve drawn!
Kam jiní stoupají hbitě, ty pracně a bojem zlým.
Where others ascend, raised easy, your lot is to struggle on.
Tož dýchám ti do srdce sílu, bys mohlo všecko snést,
So, strength in your heart I’m breathing, all strife for to withstand,
tož dýchám ti do srdce lásku při třpytu zlatých hvězd.
so, love in your heart I’m breathing, by golden starlight spanned.
Má každý bojů dost v světě, ty české dítě však víc.
All have their lifelong struggles, but you, Czech child, have more.
Nechť zloba a ústrk zlý rve tě, vždy klidnou zachovej líc!
Where spite and rejection surround you, stay calm and self assured!
Co cizích ústrk a zloba? — Však vlastních bratří zášť,
What of contempt by strangers? — When your own kin deride,
ta nejvíc pálí a hlodá a u vás je domovem zvlášť.
that pain sears, gnaws the hardest, and here it’s undenied.
Tož dýchám ti do srdce sílu, bys mohlo zášť bratří snést,
So, strength in your heart I’m breathing, to bear your brothers’ rift,
bys vždycky silnější k dílu zas pozvedlo hlavu i pěst,
to hold fast to your endeavour, your fist and brow up to lift,
tož dýchám ti do srdce lásku, jež nepřízeň roztaví,
so, love in your heart I’m breathing, ill-will to thaw, break free,
když zloba vlastních ti bratří tvůj život otráví!“
for when your compatriots’ hatred makes life a misery!”
Stín světlý stál nad kolébkou a dlouho v dumě stál,
Above the crib the pale figure stood for some while, and slow
nad dítě dlaň vztáhnul hebkou, co v světlech Bethlem plál
held his soft hand above the child, lit by the Nativity glow
s koráby, stádem a vojskem i s věžemi divných měst.
with its galleons, its herd, and soldiers, and citadel turrets strange.
A s rozdělením dárků již Petr hotov jest.
And now Peter is finally finished, with all presents duly arranged.
Již Pána za roucha lem tahá: „Čas, Mistře, jíti je dál!“
He tugs at his Lord’s cloak saying: “Master, it’s time we went!”
Však božská tvář v srdce mu sahá, jeť psán v ní hluboký žal:
But that godly countenance pains him, by sorrow so deeply rent:
„Já moře jsem veliké lásky a do všech sypu ji cest,
“I am love’s endless ocean, spread to each way, each kind,
proč, Petře, jenom v těch Čechách tak málo lásky jest?“
but why Peter, in the Czech Lands, is love so hard to find?”