STROM ŽIVOTA

Walt Whitman v Louisianě zřel jej kvésti.

Já v Čechách zřím jej — tentýž boží vzrůst!

Táž velká rozloha a její náplň štěstí,

táž radost ve stech jeho ratolestí,

táž chtivost paží, chlopní, dásní, úst!

Strom života! — Já obnažuji hlavu

a ruce nad ním vzpínám v žehnání;

ať v Zory prvním hoří zlatohávu,

ať červánky v něm pálí svoji slávu,

ať Noc jej svými stíny zaclání!

Cos na něm ustavičně věčné, živé,

pět za jednu se tlačí mroucí snět,

sta poupat planoucích za jedno mřivé…

Ó, taji, záhado, ó, mystérium, dive!

Včel úly slyšíš v jeho větvích znět!

Hle, z vadnoucího zas tu nové listí,

a jeden věčný život napořád!

A v listech věčně svěžích můžeš čísti

jen život, jehož vlákna zříš se přísti

v ten koloběh, jímž vládne lad i řád!

Pod jeho stíny sta jich objímá se,

na větvích hlahol ptáků neztichá,

sta úst se líbá, paží proplitá se,

„Jsme šťastni!“ v tisícerém splývá hlase,

když děcko tu, tam květ se rozdýchá!

Walt Whitman v Louisianě zřel jej kvésti,

já v Čechách zřím jej, kotvím v něm a jsem,

svou píseň zpívám s jeho ratolestí

a věřím v Radost, Lásku, Život, Štěstí…

Ó, šťastný strome, rosť k jásotu všem!<