V noc hustou, bezlunnou

Noc; tma ni žúzoľ. Juh

řve jižní vítr tmou,

buráca. V oblohu

na hradě Budíně

čnie hrdo Budín-hrad,

na věži skřípe v tmě

s veže mu škripotať

větrná korouhev.

čuť z kovu kohúta.

„Kdo zde? Co chce? Ach – sen…“

„Kto to, ký pohyb? i —“

„Ať klidně dál spí jen

„Len obráť sa a spi,

můj pán, král Ladislav:

môj kráľu, Ladislav:

to liják, neustav,

raz stečie leji splav,

zde buší do oken.“

tá šibe do okien.

Blesk šlehne do temnot,

Tu mračien prietrž, z nich

dští mračna proudy vod;

prúd vody, ohňa šprih — :

hučící povodní

potopu cez odkvap

měděný okap zní

medený šústa žľab

na věžích budínských.

s bášt, štítov Budína.

„Proč dav se hlučet jal?

„Čo hučí množstva val?

Chce, abych přísahal?“

Chce, by som prisahali“

„Můj králi, lid tvých dob

„Ľud, pane králu, ten

je tichý jako hrob,

sta smrť je tichý, len

to nebesa jen hřmí.“

na nebi zhrmí vše.

Zařinčí ocel pout,

Hrk! putá, spadly s nôh,

vězni je mrští v kout:

bez gazdu —: po múroch

a po budínských zdech –

budínskych tíško v hĺb

jak mračno po cárech –

— tu i tam chmáry chlp —

se dolů spouštějí.

sa väzni spúšťajú.

„Ha! řetězy rvou své

„Hach! lámu okovy

dva Hunyadiové…!“

si Huňadovi — ľvi —“

„Můj pane, klid ! Jak víš,

„Strach, pane, márny tiež!

Ladislav mrtev již

Ladislav umrel, vieš,

a děcko – v žaláři.“

a decko zajaté.

Hluboko dole hrad

V úvale pod hradom

zří jezdce tmou se hnát;

sa sišiel húfec vtom;

úzkosti zbledlé rty,

tak placho tiahne: včuľ

kradou své životy –

s životom uvrznul...

Kanizsa, Rozgonyi.

Kaniža, Rozgoň to.

„Hned zdvojnásobte stráž,

„Tra zdvojnásobiť stráž,

zvlášť, kde je Matyáš!“

zvlášť kde dlie Matiaš!“

„Ten zůstal v moci tvé,

„No, Matej, v chládku sní,

však druzí vězňové,

lež väzni ostatní —

můj pane, jsou ti tam!“

tých, pane, nikde niet.'

Mrak zemdlel vyždímán,

Oblak sa vybúril,

ztich vítr vyčerpán,

víchor sa vyzúril.

tisíc hvězd v modrých tmách

V šept znežnel vín prv vztek,

se houpe na vlnách

na tisíc hviezdičiek

šumného Dunaje.

kolíšu v Dunaji.

„Pryč! Do Čech! V bezpečí,

„Preč, pokým ešte ľza:

dokud čas postačí!“

zem česká — istejšia.

„Proč bát se? Neklesej!

„Nač’ báť sa, králu môj?

Všech živlů ustal rej

Hla, živly na pokoj

od země k nebesům.“

šly v sveta priestore.“

Spáč spí a tone v snách –

Spáč spánku zažíva,

psanec se skrývá v tmách:

kto zbeh, sa pokrýva;

jen zaharaší list,

nech zšuští na kre list,

před drábem není jist

už drábov vidí ísť

Kanizsa, Rozgonyi.

Kaniža, Rozgoň to.

„Daleko do hranic?

„Ďaleko pomedzie?

Smrt hrozí víc a víc!“

Co chvíľka, smrť v nej tkvie!“

„K hranicím blízko je.

„Hneď prezeň sme; i shoď

Strach neměj, s námi je

tieň, pán môj: s nami, toť,

to dítě – vězeň tvůj.“

i decko, zajatec.

Spáč oči promne si –

Svit spáča prerve v snách.

psance strach vyděsí…

potulovača strach;

V bezvětří – dál šum zněl,

ni vánku, šumí však,

v bezmračnu – zaduněl

ni mráčka, ale jak

hrom z mračen vzdálených.

hluk, blesk by z diaľavy —

„Oh, věrný Čechu, pít,

„O, osviež pery mi

ret chci si ochladit!“

priam. Cechu úprimný!“

„Zde kalich, králi, máš,

„Tu kalich, piže zdrav’,

pij, Ladislave náš,

môj kráľu, Ladislav,

uhasí žár… jak smrt.“

ukája... sťaby hrob !“

Stůj, pomsto: česká zem

Stoj, pomsta, spočiň — zdriem:

má vězně zajatcem

má väzňa česká zem;

a krále v lůně svém,

kráľ tobôž v zemi tej,

však král je navždy něm

aj zostane vždy v nej,

a vězeň - spatří vlast!

však väzeň vráti sa...