Alžbeta Siládich

Alžběta

lístok napísala;

Szilágyi

ľúbostných slz i doň

dopis svůj skončila,

plno naplakala.

slzami

lásky své

Synovi lístok ten

i list svůj zkropila.

zvesť do mesta Prahy

radostnú nesie v smut

Synovi

za väzenia prahy:

dopisem

do Prahy poslat chce

„Synček môj, nehni sa

radostné

z mesta Prahy; ja ťa

poselství

vymaním, vymením

do smutku věznice.

sama zo zajatia.

„Dítě mé!

Za teba zaplatím

Neprchej,

zlatom, striebrom dajne

z Prahy se nepohni;

na mysli mám ja tvoj

zvednu tě,

návrat neprestajne.

vykoupím

z okovů vězení!

Nehni sa, neuchoď,

môj jedinák ľúby!

Zlata i

Kto synom bude mi,

stříbra dám,

keď ťa 'úklad zhubí ?

co bude žádat svět;

o jiném

Písmo to Maťkovi

nesním, jen,

patrí Huňadskému,

aby ses vrátil zpět.

do vlastných jeho rúk.

nikomu inému.“

Vyčkávej,

neprchej,

Z čierneho vosku naň

sirotku drahý můj:

udrúc pečať, vzhliadla:

kdo mi dá

čeľaď von nádvorná

syna, když

čaká u zábradlia.

lstí zmaří život tvůj ?

„Kto skôr, toť, zanesie

Matyáš

list do Prahy? Sto mu

Hunyadi

dukátov za cestu,

obdržiž tento list

i paripu k tomu —

osobně

do rukou –

„Ja, ja; mne sedem dní

on sám jej musí číst!“ –

dosť, hoc moc ta krokov — “

„Láske mi srdca, ach,

Pečetí

celých sedem rokov!"

z černého

vosku list uzavře;

„Ja. ja; i s odvetou

mužové

som tu do nedele —“

z čeledi

„Láske mi srdca, ach.

čekají na dvoře.

tri mesiace celé!

„Kdo z vás dřív

Bože môj, prebože.

donese

čos’ mi nedal krý’la,

do Prahy zprávu mou ?

aby som materskú

Sto zlatých,

túžbu dohonila!?“ —

k tomu kůň,

bude mu odměnou!“

A. čierny, túlili!

havran trieli vtedy;

„Mně, paní,

na štíte Huňada

svěř psaní,

podobný mu sedí.

v sedmi dnech budu zpět!“

– „Pro moje

Spustil sa, shodil sa

srdce je

z búrky čierno-sinej.

sedm to celých let!“

vychytil lístoček

z ruky materinej.

„Mne nech jít

a v třech dnech

„ Chytro sa za vtákom!...

zpět jsem jak vichřice!“

Odnímte mu!“ Zápät

„Pro můj žal

uteká pohona,

budou to

vtáka sraziť, zlapať —

celé tři měsíce!“

Vtáka nie jedného,

„Bože můj,

i sto množstvo zloví:

Bože můj,

ni chýru, ni slychu

kéž bych směl křídla mít,

po listonošovi.

abych moh

mateřské

Do mraku honia ho

touhy spěch dohonit!“

darmo, v horách hoci •

na okno vdovino

Do výšin,

ťuk-ťuk! o polnoci.

do výšin

hle, černý havran vzlét;

Kto klope, čo klope ?

podobný

Čierny havran ! V jeho

do erbu

zobáku lístok však,

kdys Hunyadimu sed!

či dač’ podobného.

Z oblaků

„Červená pečať ním ;

ztemnělých

spôsob poskladania —:

jako vichr se snes,

ó, čo ho písala,

matce list

ruka požehnaná!“

vyškubl,

k nebi se rychle vznes.

„Chyťte jej,

chyťte hned!

Hleďte mu dopis vzít!“

Dav se hne,

vyběhne

havrana sestřelit.

Ne jeden,

na sto však

havranů mře v ten den;

beze stop

pravý z nich

zmizel jak noční sen.

V lesích jej

nechytí,

byl den už zhasíná;

na půlnoc

klepe kdos

na okna vdovina.

„Kdo je tam?

S čím jde k nám?

Toť havran za okny!

V zobáku

ještě má

list můj – či podobný!

S rudou je

pečetí,

něžně složen jak kdys!

Požehnán,

požehnán

buď jeho rukopis!“