Noc; tma ni žúzoľ. Juh

V noc hustou, bezlunnou

buráca. V oblohu

řve jižní vítr tmou,

čnie hrdo Budín-hrad,

na hradě Budíně

s veže mu škripotať

na věži skřípe v tmě

čuť z kovu kohúta.

větrná korouhev.

„Kto to, ký pohyb? i —“

„Kdo zde? Co chce? Ach – sen…“

„Len obráť sa a spi,

„Ať klidně dál spí jen

môj kráľu, Ladislav:

můj pán, král Ladislav:

raz stečie leji splav,

to liják, neustav,

tá šibe do okien.

zde buší do oken.“

Tu mračien prietrž, z nich

Blesk šlehne do temnot,

prúd vody, ohňa šprih — :

dští mračna proudy vod;

potopu cez odkvap

hučící povodní

medený šústa žľab

měděný okap zní

s bášt, štítov Budína.

na věžích budínských.

„Čo hučí množstva val?

„Proč dav se hlučet jal?

Chce, by som prisahali“

Chce, abych přísahal?“

„Ľud, pane králu, ten

„Můj králi, lid tvých dob

sta smrť je tichý, len

je tichý jako hrob,

na nebi zhrmí vše.

to nebesa jen hřmí.“

Hrk! putá, spadly s nôh,

Zařinčí ocel pout,

bez gazdu —: po múroch

vězni je mrští v kout:

budínskych tíško v hĺb

a po budínských zdech –

— tu i tam chmáry chlp —

jak mračno po cárech –

sa väzni spúšťajú.

se dolů spouštějí.

„Hach! lámu okovy

„Ha! řetězy rvou své

si Huňadovi — ľvi —“

dva Hunyadiové…!“

„Strach, pane, márny tiež!

„Můj pane, klid ! Jak víš,

Ladislav umrel, vieš,

Ladislav mrtev již

a decko zajaté.

a děcko – v žaláři.“

V úvale pod hradom

Hluboko dole hrad

sa sišiel húfec vtom;

zří jezdce tmou se hnát;

tak placho tiahne: včuľ

úzkosti zbledlé rty,

s životom uvrznul...

kradou své životy –

Kaniža, Rozgoň to.

Kanizsa, Rozgonyi.

„Tra zdvojnásobiť stráž,

„Hned zdvojnásobte stráž,

zvlášť kde dlie Matiaš!“

zvlášť, kde je Matyáš!“

„No, Matej, v chládku sní,

„Ten zůstal v moci tvé,

lež väzni ostatní —

však druzí vězňové,

tých, pane, nikde niet.'

můj pane, jsou ti tam!“

Oblak sa vybúril,

Mrak zemdlel vyždímán,

víchor sa vyzúril.

ztich vítr vyčerpán,

V šept znežnel vín prv vztek,

tisíc hvězd v modrých tmách

na tisíc hviezdičiek

se houpe na vlnách

kolíšu v Dunaji.

šumného Dunaje.

„Preč, pokým ešte ľza:

„Pryč! Do Čech! V bezpečí,

zem česká — istejšia.

dokud čas postačí!“

„Nač’ báť sa, králu môj?

„Proč bát se? Neklesej!

Hla, živly na pokoj

Všech živlů ustal rej

šly v sveta priestore.“

od země k nebesům.“

Spáč spánku zažíva,

Spáč spí a tone v snách –

kto zbeh, sa pokrýva;

psanec se skrývá v tmách:

nech zšuští na kre list,

jen zaharaší list,

už drábov vidí ísť

před drábem není jist

Kaniža, Rozgoň to.

Kanizsa, Rozgonyi.

„Ďaleko pomedzie?

„Daleko do hranic?

Co chvíľka, smrť v nej tkvie!“

Smrt hrozí víc a víc!“

„Hneď prezeň sme; i shoď

„K hranicím blízko je.

tieň, pán môj: s nami, toť,

Strach neměj, s námi je

i decko, zajatec.

to dítě – vězeň tvůj.“

Svit spáča prerve v snách.

Spáč oči promne si –

potulovača strach;

psance strach vyděsí…

ni vánku, šumí však,

V bezvětří – dál šum zněl,

ni mráčka, ale jak

v bezmračnu – zaduněl

hluk, blesk by z diaľavy —

hrom z mračen vzdálených.

„O, osviež pery mi

„Oh, věrný Čechu, pít,

priam. Cechu úprimný!“

ret chci si ochladit!“

„Tu kalich, piže zdrav’,

„Zde kalich, králi, máš,

môj kráľu, Ladislav,

pij, Ladislave náš,

ukája... sťaby hrob !“

uhasí žár… jak smrt.“

Stoj, pomsta, spočiň — zdriem:

Stůj, pomsto: česká zem

má väzňa česká zem;

má vězně zajatcem

kráľ tobôž v zemi tej,

a krále v lůně svém,

aj zostane vždy v nej,

však král je navždy něm

však väzeň vráti sa...

a vězeň - spatří vlast!