I går kom Hausten lydlaust til Paris.

Do Paříže včera Podzim vbĕh,

Han smug seg inn på Boulevard Saint-Michel

nehlučnĕ se mihl po Saint-Michel,

og venta under skuggefulle tre

v dusném parnu pod tichými stromy

ein gloheit sommarkveld.

do aleje za mnou přišel.

Mot Seinen vandra eg i ro og mak.

Og i mitt hjarta brann ein purpurglød,

Toulal jsem se právĕ kolem Seiny,

eit rart, vemodig bål, ein liten song

písnĕ v nachu hořely mi v duši,

som tala om min død.

chraptivé, ach smutné, začazené,

Da nådde Hausten meg. Han kviskra tett,

o tom, že smrt tĕlo tuší.

så boulevarden dirra under meg.

Og spøkefulle blad baud opp til dans

Dohonil mne a nĕco mi šeptal,

langs varm og vindstill veg.

po Saint-Michel nĕco přešlo s chvĕním,

Eit glimt: Min sommar sansa ingen ting

bzum bzum bzum a žertovný list stromu

og Hausten flydde bort og lo av det.

přeletĕl tam se šustĕním.

Han kom. Og ingen veit det utan eg

her under tunge tre.

Chvilka: Léto neuteklo ještĕ,

z Paříže už bĕží Podzim v smíchu.

A že byl tu, teprv jsem já zvĕdĕl

pod plačícím křovím v tichu.