Esti kérdés蒙卡奇・巴比茨

Večerní otázkaPokorný, Jindřich 译


Midőn az est, e lágyan takaró
Když soumrak náhle mávne nad světem
fekete, síma bársonytakaró,
svou přikrývkou, svým černým sametem
melyet terít egy óriási dajka,
a jako chůva, celá úzkostlivá,
a féltett földet lassan eltakarja
postupně pod ni naši zemi skrývá
s oly óvatosan, hogy minden füszál
tak hebce, že se stéblo ani dřík
lágy leple alatt egyenessen áll
nepohne na jediný okamžik
és nem kap a virágok szirma ráncot
a nezvrásní se ani plátky květu,
s a hímes lepke kényes, dupla szárnyán
neposkvrní se duha na křídlech
nem sérti a szivárványos zománcot
motýlů, již si po svém křehkém letu
és ugy pihennek e lepelnek árnyán,
hoví v té roušce něžné jako dech,
e könnyü, síma, bársonyos lepelnek,
dech beztížnosti, měkký, hebký plyš,
hogy nem is érzik e lepelt tehernek:
tak vláčný, že ho ani necítíš,
olyankor bárhol járj a nagyvilágban
i kdybys vyhledal v té hodině
vagy otthon ülhetsz barna, bús szobádban,
svůj smutný pokoj, bloudil v cizině,
vagy kávéházban bámészan vigyázd,
seděl si v kavárně a hleděl ven
hogy gyujtják sorban a napfényü gázt;
na slunce pouličních luceren,
vagy fáradtan, domb oldalán, ebeddel
psa po boku, se díval k měsíci,
nézzed a lombon át a lusta holdat;
ve křoví mhouře unavené oči,
vagy országuton, melyet por lepett el,
nebo jel po vyprahlé silnici
álmos kocsisod bóbiskolva hajthat;
a na kozliku podřimoval kočí,
vagy a hajónak ingó padlatán
prožíval závrať v kupé expresu,
szédülj, vagy a vonatnak pamlagán;
na lodi kolébavých otřesů,
vagy idegen várost bolygván keresztül
toulal se městy jen tak nazdařbůh,
állj meg a sarkokon csodálni restül
z nároží obdivoval jejich ruch,
a távol utcák hosszú fonalát,
třídy, jež mizí do úběžníků,
az utcalángok kettős vonalát;
dvojřad lamp na okraji chodníků,
vagy épp a vízi városban, a Riván,
anebo v Rivě, tam, kde vlny drobí
hol lángot apróz matt opáltükör,
v opále lesků všechny plameny,
merengj a messze multba visszaríván,
proplakal by ses do pradávné doby
melynek emléke édesen gyötör,
a zavzpomínal sladce zmatený
elmúlt korodba, mely miként a bűvös
tou divotvornou lampou starých časů,
lámpának képe van is már, de nincs is,
v níž je i není bohatství a tíže,
melynek emléke sohse lehet hűvös,
jež nikdy nezůstane bez ohlasu,
melynek emléke teher is, de kincs is:
zavzpomínal a hlavu schýlil níže
ott emlékektől terhes fejedet
k podlaze z mramoru, co zrcadlí
a márványföldnek elcsüggesztheted:
svět s jeho půvaby i lákadly,
csupa szépség közt és gyönyörben járván
stín bázně by se vloudil do úžasu.
mégis csak arra fogsz gondolni gyáván:
K čemu je hledět na takovou krásu,
ez a sok szépség mind mire való?
pomyslíš si ty, osiřelý tvor,
mégis csak arra fogsz gondolni árván:
k čemu je mramor, voda hebce vláčná,
minek a selymes víz, a tarka márvány?
soumraky, stromy, sametová mračna,
minek az est, e szárnyas takaró?
plující za obzor, i věnce hor,
miért a dombok és miért a lombok
brázdy vod neoseté hospodáři,
s a tenger, melybe nem vet magvető?
příliv i stoka, oceán i kal,
minek az árok, minek az apályok
oblaka, Danaovny s tesknou tváří,
s a felhők, e bús Danaida-lányok
Sisyfův balvan slunce, jež nám září,
s a nap, ez égő szizifuszi kő?
hlas vzpomínek, proč, kde se tady vzal?
miért az emlékek, miért a multak?
K čemu jsou lampy, luna, k čemu míra
miért a lámpák és miért a holdak?
věčného času, který neumírá,
miért a végét nem lelő idő?
anebo pohleď na mez, na úval,
vagy vedd példának a piciny füszálat:
na útlý stonek, za noci i za dne
miért nő a fű, hogyha majd leszárad?
roste, proč roste, zanedlouho zvadne,
miért szárad le, hogyha újra nő?
ale proč zvadne, poroste-li dál?


添加译本