Tanítványnak jó nem vala ő, ajaj,

Nanicovatým, ech, býval učedníkem

s kivált, ami legbecsesebb volt benne, azt

a nenáviděno v něm nade všechno to

utálták; szellemét, a magán-kalózt

nejdražší, duch, loupeživý vlk,

az eszme-konszernek korában;

sám v čase smýšlení nadiktovaného;

„érdekes", mondták vicsorogva, „jó, csak egy

„Jak Zájímavé“, cedili skrz zuby, „nu,

kissé szedett-vedett"; a világhaladás

jen trochu nesourodé“; v onom období

kérdéses időszakában a lírai én

vývoje světa bylo lyrické já

volt mindenek fölött problématikus,

ze všeho nejproblémovější, jak,

az a mód, ahogy eljut az általánosig,

jakýmže způsobem dospěje k obecnému,

hol a vers szövetén, mint függönyön átdereng.

kde jak naskrz záclonou prosvitne přes básně tkáň.

A rögeszme, hogy itt a sors repül gyalog,

Utkvělá myšlenka, že pěší to osudu vzlet,

s hogy az áttekintés lényege~épp a föld

že podstatou prozření je právě hru

rögtönzésére a léttel rögtönözni, tavaly

země kvitovat v hravosti bytí – sedraný

viselt zakó, s ki vesz föl olyat, ha a sikk

toť už zimník, a koho hřeje, když prim

a tiszta körvonal s az antik elme-szekrény,

má nyní jasný rys, užité schrány umu,

hol mindennek külön fiókja van. Csak erős

v nichž vše má vlastní foch. Jen silná

egyéniség számíthat jó sajtóra, csak elvakultság

osobnost ať čeká dobrý ohlas tisku, jen

bírja bulldózerként tolni a csontokat,

zastřený zrak valí jak rypadlo kosti,

míg tiszta lapot tűzzel nyit minden háború

zatímco čistou stránku načne ohněm každý boj,

s vér olajozza az űrben gördülő időt.

prostorem čas se hrne, krví promazán.