Alžběta
Örzsébet
Szilágyi
Szilágyi
dopis svůj skončila,
kirjutas kord kirja,
slzami
armastus-
lásky své
pisaraist
i list svůj zkropila.
läbinisti märja.
Synovi
Pojale
dopisem
kiri sai,
do Prahy poslat chce
Praha linna mingu,
radostné
rõõmsaid häid
poselství
sõnumeid
do smutku věznice.
vangipõlve viigu.
„Dítě mé!
„Lapsuke!
Neprchej,
Ära sa
z Prahy se nepohni;
lahku Praha linnast;
zvednu tě,
lunastan
vykoupím
välja su
z okovů vězení!
vangist igal hinnal.
Zlata i
Kulda ja
stříbra dám,
hõbedat
co bude žádat svět;
sinu eest ma annan;
o jiném
koduteed
nesním, jen,
sinule
aby ses vrátil zpět.
südames ma kannan.
Vyčkávej,
Ära sa
neprchej,
lahku sealt,
sirotku drahý můj:
minu ainus orblaps!
kdo mi dá
Kes mu poeg
syna, když
on, kui õel
lstí zmaří život tvůj ?
vandenõu läeb korda?
Matyáš
Andke see
Hunyadi
kirjake
obdržiž tento list
Mátyás Hunyadile,
osobně
teistele
do rukou –
mitte, vaid
on sám jej musí číst!“ –
isiklikult üle.”
Pečetí
Tumedast
z černého
vahast lööb
vosku list uzavře;
kirja peale templi;
mužové
palkonil
z čeledi
ootavad
čekají na dvoře.
kuninglikud teenrid.
„Kdo z vás dřív
„Kes küll viib
donese
kiiremalt
do Prahy zprávu mou ?
minu kirja Prahha?
Sto zlatých,
Vaeva eest
k tomu kůň,
ratsu ja
bude mu odměnou!“
sada kullast raha.”
„Mně, paní,
„Mina viin,
svěř psaní,
mina võin
v sedmi dnech budu zpět!“
nädalaga naasta.”
– „Pro moje
„Armastav
srdce je
süda teeb
sedm to celých let!“
sellest seitse aastat!”
„Mne nech jít
„Mina viin,
a v třech dnech
sõna toon
zpět jsem jak vichřice!“
kolme päeva jooksul.”
„Pro můj žal
„Armastav
budou to
süda teeb
celé tři měsíce!“
sellest suisa kolm kuud!”
„Bože můj,
„Issake,
Bože můj,
issake,
kéž bych směl křídla mít,
miks mul pole tiibu,
abych moh
emalik
mateřské
igatsus
touhy spěch dohonit!“
kõigist rutem liigub!” —
Do výšin,
Tuleb nüüd,
do výšin
tuleb nüüd
hle, černý havran vzlét;
mustasulgne kaaren;
podobný
Hunyadi
do erbu
kilbi peal
kdys Hunyadimu sed!
istub tema naaber.
Z oblaků
Laskus ta,
ztemnělých
laskus ta
jako vichr se snes,
mustast keeristormist,
matce list
haaras siis
vyškubl,
sõnumi
k nebi se rychle vznes.
otse ema sõrmist.
„Chyťte jej,
„Kiiresti
chyťte hned!
järele!…
Hleďte mu dopis vzít!“
Võtke kiri linnult!”
Dav se hne,
Tuhanded
vyběhne
jooksevad
havrana sestřelit.
püssiga ta kannul.
Ne jeden,
Linde nad
na sto však
lasevad
havranů mře v ten den;
maha mitmeid sadu:
beze stop
salaja,
pravý z nich
jäljetult
zmizel jak noční sen.
kirjaviija kadus.
V lesích jej
Õhtuni
nechytí,
metsas kütt
byl den už zhasíná;
tühja taga ajab:
na půlnoc
südaööl
klepe kdos
koputus
na okna vdovina.
lese aknal kajab.
„Kdo je tam?
„Kes seal on?
S čím jde k nám?
Mis seal on?
Toť havran za okny!
Mustasulgne kaaren!
V zobáku
Tal on veel
ještě má
kiri või
list můj – či podobný!
selle moodi poogen.
S rudou je
Punane
pečetí,
pitsat peal,
něžně složen jak kdys!
peenelt voldit kiri:
Požehnán,
õnnistet,
požehnán
õnnistet
buď jeho rukopis!“
on see käekiri!”