Sűrű setét az éj,
V noc hustou, bezlunnou
Dühöng a déli szél,
řve jižní vítr tmou,
Jó Budavár magas
na hradě Budíně
Tornyán az érckakas
na věži skřípe v tmě
Csikorog élesen.
větrná korouhev.
„Ki az? mi az? vagy úgy -”
„Kdo zde? Co chce? Ach – sen…“
„Fordulj be és alugy
„Ať klidně dál spí jen
Uram László király:
můj pán, král Ladislav:
A zápor majd eláll,
to liják, neustav,
Az veri ablakod.”
zde buší do oken.“
A felhő megszakad,
Blesk šlehne do temnot,
Nyilása tűz, patak;
dští mračna proudy vod;
Zúgó sebes özönt
hučící povodní
A rézcsatorna önt
měděný okap zní
Budának tornyiról.
na věžích budínských.
„Miért zúg a tömeg?
„Proč dav se hlučet jal?
Kivánja eskümet?”
Chce, abych přísahal?“
„A nép, uram király,
„Můj králi, lid tvých dob
Csendes, mint a halál,
je tichý jako hrob,
Csupán a menny dörög.”
to nebesa jen hřmí.“
Megcsörren a bilincs,
Zařinčí ocel pout,
Lehull, gazdája nincs:
vězni je mrští v kout:
Buda falán a rab
a po budínských zdech –
- Egy-egy felhődarab -
jak mračno po cárech –
Ereszkedik alá.
se dolů spouštějí.
„Hah! láncát tépi a
„Ha! řetězy rvou své
Hunyadi két fia -”
dva Hunyadiové…!“
„Uram, uram, ne félj!
„Můj pane, klid ! Jak víš,
László, tudod, nem él
Ladislav mrtev již
S a gyermek, az fogoly.”
a děcko – v žaláři.“
Mélyen a vár alatt
Hluboko dole hrad
Vonúl egy kis csapat;
zří jezdce tmou se hnát;
Olyan rettegve lép,
úzkosti zbledlé rty,
Most lopja életét...
kradou své životy –
Kanizsa, Rozgonyi.
Kanizsa, Rozgonyi.
„Kettőzni kell az őrt,
„Hned zdvojnásobte stráž,
Kivált Mátyás előtt!”
zvlášť, kde je Matyáš!“
„Mátyás, az itt maradt,
„Ten zůstal v moci tvé,
Hanem a többi rab –
však druzí vězňové,
Nincsen, uram, sehol.”
můj pane, jsou ti tam!“
A felhő kimerült,
Mrak zemdlel vyždímán,
A szélvihar elült,
ztich vítr vyčerpán,
Lágyan zsongó habok
tisíc hvězd v modrých tmách
Ezer kis csillagot
se houpe na vlnách
Rengetnek a Dunán.
šumného Dunaje.
„El! míg lehet s szabad!
„Pryč! Do Čech! V bezpečí,
Cseh-földön biztosabb.”
dokud čas postačí!“
„Miért e félelem?
„Proč bát se? Neklesej!
Hallgat minden elem
Všech živlů ustal rej
Ég s föld határa közt.”
od země k nebesům.“
Az alvó aluszik,
Spáč spí a tone v snách –
A bujdosó buvik;
psanec se skrývá v tmách:
Ha zörren egy levél,
jen zaharaší list,
Poroszlót jőni vél
před drábem není jist
Kanizsa, Rozgonyi.
Kanizsa, Rozgonyi.
„Messze még a határ?
„Daleko do hranic?
Minden perc egy halál!”
Smrt hrozí víc a víc!“
„Legitten átkelünk,
„K hranicím blízko je.
Ne félj uram: velünk
Strach neměj, s námi je
A gyermek, a fogoly.”
to dítě – vězeň tvůj.“
Az alvó felvirad,
Spáč oči promne si –
A bujdosó riad;
psance strach vyděsí…
Szellő sincsen, de zúg,
V bezvětří – dál šum zněl,
Felhő sincsen, de búg
v bezmračnu – zaduněl
S villámlik messziről.
hrom z mračen vzdálených.
„Oh adj, oh adj nekem
„Oh, věrný Čechu, pít,
Hűs cseppet, hű csehem!”
ret chci si ochladit!“
„Itt a kehely, igyál,
„Zde kalich, králi, máš,
Uram, László király,
pij, Ladislave náš,
Enyhít... mikép a sír!”
uhasí žár… jak smrt.“
Állj meg, boszú, megállj:
Stůj, pomsto: česká zem
Cseh földön űl a rab;
má vězně zajatcem
Cseh földben a király,
a krále v lůně svém,
Mindég is ott marad,
však král je navždy něm
De visszajő a rab...!
a vězeň - spatří vlast!