Mezi

Dole zas tíže. Velké, nehybné

pahrbky usazených hor,

hřbety kopců, skalní temena,

záda strmící i vkleče sklonĕná,

sochy geologie,

údolí – krátká ztráta soustředĕní,

pak znovu forma, žádná promĕna,

od vápna kostí po vnĕjší linie

totožnost v kámen zhnĕtená.

Mezi zemí a nebem.

Ve skále prasklina.

Jako zázračné rudy dne,

už tĕmĕř v sebe, v kovy kameny,

zvĕř keratinem vykřesává plameny,

skála se krčí pod hejny

kouřových znaků z kopyt, jež se roznítila,

potom však noc uprostřed pouštĕ

noc, jež je vyhasí a cestu hledá si

do morku skály, noc, v níž mráz pálí,

v níž praskají a pukají

chrupavky, klouby, desky z kamene,

napjaté k neunesení

ve zdrcujícím vytržení,

ve kterém den co den se rozežene

svou blýskavicí nĕmá černobílá –

Mezi nocí a dnem.

Rozvrtávání, rozdírání,

vidiny a vylidniny,

nepatrná zmrtvýchvstání,

nesnesitelné rozpínání

vodorovna mezi horem-dolem –

Když podnebí. Když podmínĕn.

Mezi. Mez. Mezitím vrývání

stop tanku. Černý pás rákosí, kraj planiny,

psán do dvou řad, na nebe, do vodní hladiny,

znamení, jež nesou dvĕ černé desky,

znamĕnka připsaná nade hvĕzdy –

Mezi nebem a nebem.